O ekonomech koluje řada vtipů a jeden z nich velmi výstižně popisuje jev, kterému se dnes budu věnovat: V letadle letí fyzik, chemik a ekonom. Jak už to tak bývá, letadlo spadne, tři pasažéři bez větší újmy na zdraví přežijí a skončí na opuštěném ostrově. Moře jim navíc na břeh vyplaví bednu plnou konzerv, takže se zdá, že hladem trpět nebudou. Jenže nemají, čím by konzervy otevřeli. Fyzik se zamyslí, projde se po pláži a přinese ostrý kámen, s kterým chce pár konzerv otevřít. Chemik ho zastaví a navrhne, že nejdříve by mohli konzervy trochu ohřát v ohni a až pak otevřít. Ekonom ale nad jejich snahou jen mávne rukou a řekne: Předpokládejme, že máme otvírák…
Kandidátů na podobné „otvírákové“ předpoklady používané v ekonomické a finanční teorii a dokonce i v praxi je celá řada. Bez delšího uvažování k nim můžeme zařadit plnou efektivitu trhů, široce (i mnou) používaný model CAPM, řadu rysů teorie marginálních nákladů a výnosů a podobně. Všem ale možná kraluje předpoklad naší ekonomické racionality (který s uvedenými tématy také úzce souvisí). Důkazů proti tomuto předpokladu bychom bez větší snahy našli jistě dost a to i u sebe samotných. Jeden masový a hodně zajímavý se objevil v souvislosti s Brexitem.
Brexitová (i)racionalita?
Ohledně oné brexitové iracionality nemám na mysli samotné rozhodnutí Britů o odchodu z EU. Soudit jej nějak objektivně totiž v podstatě nelze, protože nelze kvantifikovat kvalitativní proměnné jako je frustrace z Bruselu, pocit větší svobody a podobně. Pokud se někdo spokojí s nižšími příjmy výměnou za pocit, že je svobodnější a více rozhoduje sám za sebe, nelze proti tomu nic namítat, či to dokonce nějak měřit.
Trochu jiná už je přece jen situace, kterou popisuje následující obrázek. Týká se jednotlivých regionů v UK, na ose x je závislost jejich ekonomické aktivity na exportech do EU a na ose y podíl lidí, kteří v daném regionu hlasovali pro odchod z Unie. I kdybychom počítali s faktorem tíhy „bruselských okovů“, přece jen bychom čekali, že v regionech ekonomicky více závislých na poptávce z EU bude tendence k odchodu z Unie nižší a naopak. A graf skutečně ukazuje poměrně slušnou korelaci, ta jde ovšem proti tomuto „racionálnímu“ očekávání:
Vidíme, že čím více je daný region závislý na exportech do EU, tím větší (!) podporu tam měl Brexit a naopak. Je to tedy jako kdyby Středočeský a Plzeňský kraj (ty mají u nás nejvyšší objem vývozů do Německa) vehementně prosazovaly kroky, které by mohly obchod s Německem výrazně zproblematizovat. Naopak kraj Olomoucký, který toho do Německa moc neposílá, by naprostou většinou svých obyvatel podporoval úzké vazby z naším západním sousedem.
Vysvětlení popsaného jevu neznám, neznají ho ani FT, které obrázek vytvořily. Jasné je jen to, že v krajích, do kterých proudí z EU nejvíce peněz, jsou na EU nejnaštvanější (nepřipomíná nám to něco?). Tam, kde z EU nic moc nedostanou (protože tam nic neexportují), jí mají naopak rádi, či jim alespoň tolik nevadí. Ono to tak ale možná je: Pokud se o nás někdo hodně stará a/nebo jsme na něm hodně závislí, je to vzájemnému vztahu mnohdy spíše na škodu.
Otázka je, jak uvedené napasovat na onu v úvodu nastolenou otázku naší (i)racionality. Určitě nejsme racionální ve smyslu nějaké dennodenní optimalizace, jejímž cílem je pouze náš materiální blahobyt. V tomto smyslu nejsme homo economicus, ale homo ignoramus. A je to dobře.