Jung Gwang Il má jednoduchou teorii: Malé dávky informací mohou ukončit desetiletí tyranie v jeho domovině. Základnu má v Jižní Koreji a do Severní Koreje posílá SD karty, USB flash disky a další zařízení plná hollywoodských filmů, televizních show z Jižní Koreje a výpovědí od lidí, kterým se podařilo ze Severní Koreje uprchnout. Jeho zbraněmi proti represivnímu režimu vybavenému jadernými zbraněmi jsou telenovely. Bitevním polem je země, kde neexistují svobodná média, v podstatě žádný internet a jen minimum vazeb se zbytkem světa. Jungova mise se dá vyjádřit tak, že chce do Severní Koreje posílat fragmenty ze světa a podkopat tím tamní vládu, pro kterou byl kdysi ochoten položit život.
Jung stojí v čele organizace No Chain, která je jednou z několika organizací vedených uprchlíky ze Severní Koreje. Data se do této země pokouší dostat různými metodami – od balónů přes pašeráky až po drony. Spoléhá se na to, že zaslané karty a disky se nakonec dostanou na černý trh a následně k lidem, kteří si jejich obsah prohlédnou. Podle některých odhadů vlastní počítač asi 10 % severokorejských domácností a přibližně polovina z těch, které žijí ve městech, používá přehrávače filmů vyrobené v Číně.
V rozhovoru, ke kterému došlo ve Washingtonu, mi Jung řekl, že „lidé se většinou zaměřují na severokorejský jaderný program a různé provokace, ale nedochází jim, jak mocnou zbraň představují informace.“ Ty podle něj ukazují, že existuje i jiná možnost, jak žít ve společnosti a jak ji organizovat. Právě takové informace jsou tím, čeho se současný severokorejský vůdce Kim Čong-un nejvíce bojí, tvrdí Jung. „V poslední době došlo k revolucím v Tunisku, proběhlo arabské jaro. Jak je možné, že k ničemu takovému nedochází v Severní Koreji? Důvod je jednoduchý. Tato země je natolik uzavřená, že lidé ani nevědí, jak hrozná je situace, ve které žijí. A my to chceme změnit,“ tvrdí aktivista.
Z Koreje do Číny a zpět
Jung nejdříve do Severní Koreje utekl z Číny a následně uprchl i z této země. Narodil se v roce 1963 ve městě blízko hranic s Koreou, kde žilo mnoho Korejců. Jeho prarodiče se do Číny přestěhovali ve snaze uniknout před japonskou vládou v Koreji. Podmínky v Číně ale byly tvrdé. Jungův otec bojoval v korejské válce a poté pracoval jako učitel. Začala se o něj ale zajímat čínská policie, protože chtěla, aby se Korejci žijící v Číně více věnovali studiu své národní historie. Během takzvané kulturní revoluce, kdy byli široce pronásledováni intelektuálové a různé menšiny, byl Jungův otec zatčen. Jeho žena pak přešla se čtyřmi dětmi hranice s Koreou. Junga tedy do Koreje dostal útlak Mao Ce-tunga a zpočátku se zdálo, že Korea je ve srovnání s Čínou zemí hojnosti.
Korejská vláda uprchlíky z Číny zpočátku vítala a jídla bylo na rozdíl od Číny dostatek. Jung hovoří o tom, že první roky života v Severní Koreji byly v podstatě bezproblémové. Ve škole se mu dostalo bezplatného vzdělání, dostal uniformu a během národních svátků i dárky. Ve škole se sice vyučovala i propaganda, ale vedle toho také předměty jako matematika a dokonce angličtina. Jung ale vzpomínal i na to, že od prvního dne výuky byly studentům vymývány mozky. Jako příklad dává sobotní „lekce sebekritiky“. Student při nich musel před svými spolužáky jmenovat chyby, kterých se v daném týdnu dopustil a stejně tak musel kritizovat i své spolužáky. Pokud nenašel důvod, bylo to považováno za neúspěch. Kritiku režimu pak neslyšel nikdy, ani ve škole, doma či během hry na hřišti.
Jung tehdy věřil, že všechny země jsou jako Severní Korea. Neměl totiž s čím porovnávat a „neměl ten luxus, že mohl nevěřit ideologii komunismu.“ V roce 1979 nastoupil Jung na povinnou vojenskou službu. Vojáci podle něj na kritiku režimu ani nepomysleli, natož aby ji někdy vyslovili nahlas. Takový postoj byl podle něj prostě „nemyslitelný“. V té době byl podle svých slov namísto kritiky ochoten dát život za „drahého vůdce“. V armádě ale poprvé spatřil leták, který se na území Severní Koreje dostal z Jižní Koreji, a také slyšel radiové vysílání z této země. Moc to na něho ale nezapůsobilo. V sedmdesátých letech byla totiž ekonomika severu silnější než na jihu a Jung to dobře věděl. Dnes jsou ovšem příjmy na hlavu v Jižní Koreji asi 22krát vyšší než v Severní Koreji.
K velkému obratu v názorech aktivisty došlo poté, co se dostal do Číny a mohl sledovat televizní seriály z Jižní Koreje. Bylo mu také jasné, že Čína, do které s povolením severokorejské vlády přijel za svým otcem, už není Čínou, ze které před lety utekl. Po smrti Kim Il-songa v roce 1994 pak přišly čtyři roky hladomoru, během nichž zemřely statisíce a možná miliony lidí. „Lidé doslova umírali na ulicích a já jsem se začal ptát, jak dlouho ještě může režim přežít, pokud to takto půjde dál,“ říká aktivista.
Špion a svoboda
Jung pochopil, že Jižní Korea se stala mnohem vyspělejší zemí, dojem na něj učinily i fotografie zachycující politické protesty v sousední zemi. Překvapilo ho, že lidé, kteří se protestů zúčastňují, jsou velice dobře oblečeni. Předpokládal totiž, že pokud někdo bude protestovat, budou to chudí a strádající lidé. „Bylo to velmi podivné,“ vzpomíná. V devadesátých letech už byl zbaven většiny iluzí, ale zlomový moment ještě nepřišel. Jung se věnoval obchodu s Čínou a měl zájem o zahraniční média. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč byl kolegy z práce nařčen z toho, že je jihokorejským špionem.
V červenci roku 1999 byl Jung zatčen tajnou policií, mučen a nakonec se „přiznal“ k tomu, že je skutečně agentem. Agonie se podle jeho slov už nedala snášet. Následně byl poslán do vězeňského tábora v hornaté části země na nucené práce, které jsou vládou dodnes vehementně popírány. Během dne dřel na poli, v noci se účastnil ideologického vymývání mozků. Vězni umírali hlady a tyto dny Jung považuje za svou nejhorší noční můru. Nakonec byl propuštěn s tím, že obvinění ze špionáže byl omyl. Jeho rodina se ale mezitím rozpadla a měsíc po propuštění Jung přeplaval přes hraniční řeku a dostal se do Číny. Následně cestoval do Vietnamu, Kambodže a Thajska. V roce 2004, dvanáct měsíců po útěku, se dostal do Jižní Koreje.
„Sázíme semeno, ze kterého nakonec vyroste revoluce v Severní Koreji,“ říká aktivista. Podle něj nelze čekat na to, až k této změně dojde v jeho rodné zemi samovolně. Proto tam posílá co největší množství informací. Neexistuje způsob, jak provést průzkum, který by ukázal úspěšnost jeho metody. Jung ale prý například slyšel o graffiti, které volalo po pádu režimu. Něco takového by dříve bylo nemyslitelné. Lidé v Severní Koreji také prý začínají o svém vůdci Kim Čong–unovi hovořit jako o Čong–unovi, jako kdyby šlo o jejich souseda. To značí, že zmizelo vzývání drahého vůdce a ten už na společnost nepůsobí jako idol. A podobných známek změny se objevuje více. Když byl Jung v roce 2013 v OSN tázán, zda by se do Severní Koreje vrátil, odpověděl: „Kdyby se režim změnil a lidé by byli svobodní, zvažoval bych to. Ale nyní to nepřipadá v úvahu. Tu zemi nenávidím.“
Autorem je Uri Friedman.
Zdroj: The Atlantic