Shilling: Nesázejte na asijské století, na cestě k němu je mnoho překážek

Lidé na Západě jsou Východem už dlouho fascinováni a řada z nich hovoří o nadcházejícím „asijském století“. To by mělo přinést ekonomickou dominanci Východu. Já ovšem s konsenzuálním pohledem na Čínu a ostatní asijské tygry už dlouho nesouhlasím a nyní se ke mně začínají přidávat další. Na cestě k asijskému století totiž stojí mnoho problémů. 

Japonsko udivilo Západ rychlostí, jakou dokázalo povstat z prachu druhé světové války. Když Japonci začali v osmdesátých letech kupovat v USA aktiva jako Rockefeller Center na Manhattanu a u nich doma probíhal boom na akciovém a realitním trhu, začalo se hovořit o přicházející dominanci Japonska. 

Od počátku devadesátých let sice nastal ekonomický úpadek Japonska, ale fascinaci Asií to neukončilo. Pozornost se jen přesunula k rychle rostoucím asijským tygrům. Původně mezi ně byly řazeny Hong Kong, Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan, později se přidaly Malajsie, Thajsko, Filipíny a samozřejmě Čína. Nyní se hovoří i o Pákistánu, Vietnamu, Indonésii a Bangladéši. Asijská krize na konci devadesátých let fascinaci Západu Východem přerušila jen nakrátko. A to samé platí o Velké recesi z let 2007–2009. 

Existuje ovšem několik důvodů, proč se domnívám, že velký vzestup Asie není pravděpodobný. V první řadě je faktem, že globalizace je v podstatě u konce. V Severní Americe a Evropě už není mnoho výrobních odvětví a firem, které by ještě šlo přesunout do nízkonákladových zemí na Východě. Západ je také už saturován asijskými exporty a asijské země spolu tvrdě soupeří o podíl na vývozech. Exporty se posouvají směrem od Číny k zemím jako Pákistán a Bangladéš a jde o podobný proces, jako když se vývozy posouvaly od Japonska k jiným zemím s nižšími náklady. Asie jako celek bude ale stále více záviset na službách a výrobní sektory budou hrát menší roli. To bude působit jako brzda ekonomického růstu. 

Přesun od exportního modelu ke službám a domácí poptávce probíhá v Asii pomalu. Čínská vláda se o něj snaží, ale spotřebitelské výdaje stále tvoří pouze 37 % celkové poptávky a tudíž se nachází hluboko pod standardem USA (68,1 %) či Japonska (58,6 %). Dokonce i v Rusku tvoří spotřebitelské výdaje 51,9 % HDP. Brzdu představuje rovněž státní systém a kulturní prostředí asijských zemí. Téměř ve všech z nich totiž zaujímá v ekonomice a společnosti významnou roli vláda a podobné režimy mají tendenci bránit za každou cenu svou existenci až do chvíle, kdy jsou svrženy revolucí. V Číně se vláda obává nepokojů, protože není schopna dosáhnout slibovaného růstu a omezuje tak politickou svobodu ještě více než dříve. 

Problémem je i populační vývoj. Japonsko potřebuje nové zaměstnance ve firmách, ale jeho populace stárne a zmenšuje se. Ženy stále čelí překážkám při vstupu do zaměstnání a země se staví vůči imigrantům nevraživě. Udává se, že 83 % japonských firem má problémy s naplněním potřebných pozic, ovšem země nemá žádný systém imigračních víz. Nedostatek pracovní síly hrozí i v Číně kvůli politice jednoho dítěte.

V Asii také dochází k růstu vojenských tenzí a ty by mohly vážně narušit ekonomickou stabilitu a růst. Čína se stále více snaží o zvýšení svého vlivu v regionu na úkor USA a například buduje vojenské základny na ostrovech v Jihočínském moři. Japonsko upouští od pacifismu, ke kterému se přiklonilo po druhé světové válce. Znepokojivé kroky provádí i Rusko a v celém regionu najdeme hned pět zemí s jaderným arzenálem: Čínu, Indii, Pákistán, Rusko a zejména Severní Koreu, která je největší hrozbou stabilitě. 

Možná, že někdy ve vzdálené budoucnosti skutečně nastane asijské století. Ale nejde o nic, co by stálo za rohem. Západu trvalo asi tisíc let, než si dokázal vytvořit rozumně fungující demokracii, vládu práva, velkou střední třídu a potřebné instituce, které asijské země stále postrádají. 

Autorem je investor A. Gary Shilling.

Zdroj: Bloomberg