Nedávno zveřejněné výsledky českých konzervativních penzijních fondů se nesly v duchu titulků znějících v tom smyslu, že konzervativní fondy ve většině případů nedokázaly porazit inflaci. Do jisté míry se s tímto závěrem dá souhlasit, protože zhodnocení peněz účastníků v těchto fondech bylo skutečně nižší než růst spotřebitelských cen. Na druhou stranu však k tomu, aby konzervativnější fondy mohly „porazit“ inflaci, potřebují v první řadě příležitost. A těmi rozhodně tuzemské trhy a vlastně ani blízký evropský trh zrovna neoplývá, pokud vezmeme v úvahu, že významná část účastníků v penzijních fondech si bohužel i přes dlouhodobý charakter penzijního spoření spoří velmi konzervativně a že konzervativní fondy musí směřovat prostředky svých klientů zejména do dluhopisů. A právě zde leží ten hlavní kámen úrazu.
Dluhopisový trh zvláště v posledním roce výrazně zdeformovaly spekulace na brzký konec kurzových intervencí přivádějící miliardy eur na český trh, které následně odkupovala ČNB za nově emitované koruny. Část z těchto korun zamířila i na dluhopisový trh a výrazně zvýšila poptávku (a tedy i ceny) dluhových instrumentů, respektive snížila jejich výnos. Ne náhodou pak dokonce větší část výnosové křivky nabízela negativní výnos, který nepochybně ocenilo Ministerstvo financí, a strpěli ho i spekulanti. Nakonec jim šlo o to koruny na čas „zaparkovat“ do něčeho méně nevýhodného než výrazně negativních sazeb na mezibankovním trhu. Nicméně pro dlouhodobé investory se český dluhopisový trh stal tabu.
Kdo mohl, vyprodával dluhopisy za přemrštěné ceny, které zahraničním spekulantům nevadily, avšak pro ty tuzemské investory se staly dluhopisy něčím předraženým, nevýnosným a na čas i problematickým. Ne náhodou se proto tuzemští investoři, včetně bank, z tohoto trhu stahovali, zatímco pozice těch zahraničních narostla na téměř 50 % celého trhu. Dluhopisový trh se tedy výrazně vychýlil jak z pohledu cen, respektive výnosů, tak i z pohledu přítomných investorů. Na čas se stal (a stále ještě je) neobyvatelným zvláště pro ty, kteří investují na delší dobu a musí ve svých portfoliích průběžně zohledňovat ceny nakoupených aktiv.
S vyhlídkou postupného návratu k normálu a tedy i růstu výnosů na trhu to totiž neznamená nic jiného než zápornou výnosnost dluhopisů. To se ostatně ukázalo již od začátku roku 2017, kdy došlo k poklesu cen českých dluhopisů a další pokles se očekává ve zbývajících měsících roku 2017. Kdy to bude, rozhodne nejenom ČNB hovořící o brzkém růstu úrokových sazeb, ale i ECB luxující bondové trhy v eurozóně. Je tu tedy velká naděje na to, že už v následujících letech, předpokládáme od roku 2019, budou moci konzervativní penzijní fondy „porazit“ inflaci snáze, než doposud. Zvláště, pokud jim v tom nebudou bránit centrální banky sledující poněkud jiné cíle než zhodnocování úspor domácností.
Pro konzervativní penzijní fondy tedy vyhlídka na nejbližší roky není moc příznivá. Alternativou ke konzervativním penzijním fondům investujícím převáženě do dluhopisů jsou penzijní fondy investující částečně, nebo převážně do akcií. Tyto fondy nabízejí nejenom vyšší zhodnocení, ale i lepší ochranu před inflací, než je tomu u konzervativních fondů. Nutnou podmínkou je však investiční horizont, či odchod do důchodu vyšší jak 4 roky pro vyvážené penzijní fondy, nebo 7 a více let pro dynamické penzijní fondy.