Kdyby moc byla na předpis, musel by se u ní uvádět dlouhý seznam nežádoucích efektů. Může se nám stát jedem, může nás zkorumpovat. Je ale možné, že dokonce poškozuje náš mozek? Nad tím se zamýšlí Justin Renteria pro The Atlantic.
Když dnes již bývalý šéf banky John Stumpf vypovídal před americkým Kongresem o tom, jak někteří z jeho 5 000 zaměstnanců vytvářeli falešné bankovní účty, nebyla na jeho projevu nejzajímavější slova, ale jeho chování, píše. Sice se omluvil, ale nebyla na něm znát ani špetka lítosti či upřímnosti. Zdálo se, že je poněkud zmatený a neprobraly ho ani poznámky některých zákonodárců, kteří mu říkali, že „nemohou ani věřit tomu, co jim říká“.
Můžeme se ptát, co se v té chvíli dělo ve Stumpfově hlavě? Nový výzkum ale ukazuje, že namísto toho je lepší se zeptat: Co se tam nedělo? Historik Henry Adams jednou popsal moc jako „nádor, který zabíjí náš cit“. Šlo o přirovnání, které ale podle profesora psychologie Dachera Keltnera z Berkley není zase tak vzdáleno od reality. Ve svém výzkumu totiž zjistil, že lidé, kteří mají moc, vykazují podobné chování, jako kdyby utrpěli vážné zranění mozku. Jsou impulsivnější, nevěnují takovou pozornost rizikům a hlavně nejsou schopni vcítit se do pohledu druhých.
Sukhvinder Obhi z McMaster University nedávno popsal něco podobného. Na rozdíl od Keltnera se zaměřuje přímo na mozek a tento orgán zkoumal u řady vlivných lidí i u těch, kteří žádnou moc ve společnosti nemají. Zjistil, že moc omezuje určité procesy, které souvisí s naší empatií. Vědec tak hovoří o „paradoxu moci“. Ve chvíli, kdy moc získáme, začínáme ztrácet schopnosti, které nám její získání umožnily.
K podobným závěrům došla i jedna jednoduchá studie z roku 2006. V ní byly testované subjekty požádány, aby na své čelo napsaly písmeno E tak, aby jej ostatní mohli přečíst. U těch, kteří sami sebe považovali za mocné lidi, byla třikrát vyšší pravděpodobnost, že toto písmeno napíší tak, aby jeho směr odpovídal jejich pohledu, a ne pohledu těch, kteří se na něj budou dívat (připomíná to George W. Bushe, který na olympiádě roku 2008 držel americkou vlajku obráceně).
Podobné studie ukazují, že mocní lidé mají problémy s určením emocí lidí na fotografii či odhadem reakce svých kolegů na nějakou poznámku. Keltner hovoří i o tom, že mocní lidé přestávají reflektovat emoce druhých ve svém chování. Ve skupině lidí je například běžné, že se jednotliví lidé přidají ke společnému smíchu. Mocní lidé přestávají „simulovat pocity druhých“ a to zvyšuje jejich deficit na straně empatie.
Studie dokonce ukazují, že mocní lidé schopnost empatie skutečně ztrácejí. Nejde tedy pouze o to, že ji stále mají, jen se rozhodli ji nepoužívat. Susan Fiske z Princetonu k tomu říká, že moc snižuje naši potřebu vnímat pocity a chování jiných lidí. To, co chceme, totiž díky ní získáme i bez toho, abychom museli s ostatními spolupracovat. Jenže v moderních organizacích je udržení moci závislé na podpoře ostatních. Dlouhá řada ředitelů firem ukazuje, že na to zapomínáme a spadneme do iluzí o své síle a příliš se spoléháme jen na svou vizi. John Stumpf z tak jen neustále opakoval, že v jeho bance by měl mít každý klient osm účtů, protože taková strategie podle něj měla přinést pevnější vztahy s jeho organizací.
Zdá se tedy, že moc skutečně poškozuje náš mozek a nejde s tím mnoho dělat. Řešení však může být jednoduché: Měli bychom se cítit méně mocní. Jak říká Keltner, moc není o pozici ve společnosti či firmě. Jde o náš mentální stav. Mocní lidé by si tak měli vybavovat situace, v nichž žádnou moc neměli. To jim pomůže vracet se do reality. Jedna studie zveřejněná v The Journal of Finance dokonce ukázala, že ředitelé velkých společností, kteří si v mládí prošli zkušeností s nějakou přírodní pohromou, si jsou mnohem více vědomi rizik v podnikání než ti, kteří takovou zkušenost nemají.
Winston Churchill vzpomínal na to, jak mu jeho žena jednou napsala: „Můj drahý Winstone, musím bohužel přiznat, že jsem si všimla zhoršení tvého chování, už nejsi tak laskavý jako dříve.“ Její dopis, který napsala v den, kdy Hitler vstoupil do Paříže, nebyl stížností, ale budíčkem.