Žádná země na světě nemá větší potenciál pro zlepšení životních podmínek než Indie. Žije tam 1,3 miliardy lidí, brzy se stane zemí s největší populací na světě. Zároveň jde o zemi, která je zoufale chudá. Její hrubý domácí produkt na hlavu ani nedosahuje 6 000 dolarů, což je méně než polovina produktu na hlavu v Číně a necelá desetina produktu na hlavu v USA.
Je tak smutné, píše pro Bloomberg ekonom Noah Smith, když indický premiér Narendra Modi není schopen naplnit své sliby a modernizovat domácí ekonomiku, růst zaměstnanosti se v podstatě zastavil a podle některých ekonomů se už nedá ani věřit oficiálním ekonomickým číslům. Došlo sice k určitému pokroku v oblasti infrastruktury, která je slabou stránkou této země. Zatím ale není jasné, jaké to přinese zlepšení v oblasti ekonomické aktivity.
Analytici a ekonomové měli ohledně Modiho politiky velké naděje. Jejich základ mohl pramenit z toho, že Indii se před jeho zvolením podařilo implementovat určité reformy a tudíž se věřilo, že tento trend bude pokračovat i nadále. Podle mého názoru je tu ale ještě jedna příčina. Modi má totiž poněkud autoritářský přístup k vládnutí. Nejde o diktátora, ale zdá se, že svou politiku často prosazuje velmi razantně. Mnozí ekonomové to pravděpodobně berou jako pozitivní jev a věří, že pozitivní despota je to pravé, co může změnit strádající rozvíjející se ekonomiku.
Podobné postoje vůči autokratům nejsou ničím novým. Už Platón hovořil o králi filozofovi a dnes se s podobným postojem pracuje otevřeně v některých ekonomických modelech. Ty se namísto blahobytu společnosti zaměřují na efektivitu. A prostě počítají s tím, že ta nejlepší politika a strategie je vždy vybrána ze všech dostupných možností. Známý ekonom Kenneth Arrow ale poukazoval na to, že demokratický systém nemusí být v každé situaci schopen maximalizovat náš blahobyt.
To by znamenalo, že řešením by skutečně mohl být jen benevolentní diktátor. Ekonomové takovému konceptu často fandí a příkladem mohou být i Milton Friedman a Friedrich Hayek. Ti se vyjadřovali pozitivně o chilském diktátorovi Augustu Pinochetovi, který vládl v letech 1973–1990. A řada chilských ekonomů, kteří studovali v USA, nabízela Pinochetovi své služby. Dokonce i dnes se někteří lidé domnívají, že Pinochetova politika šířící volný trh vytvořila v jeho zemi ekonomický zázrak. Ve skutečnosti ale nebyly jeho výsledky nijak výjimečné, což ukazuje i vývoj chilského produktu na hlavu zobrazený v následujícím grafu:
Během Pinochetovy vlády rostl produkt na hlavu v průměru asi 2% tempem. Tedy podobně jako třeba v USA, kde by ale měl být ekonomický růst mnohem nižší. Když pak byla v Chile obnovena demokracie, tempo růstu se zvedlo na 4 %. Zde tedy nenajdeme důkaz pozitivního vlivu, který by na ekonomiku měl mít osvícený despotismus.
Podobně vyznívá i pohled na další autoritáře, včetně Mao Ce-tunga, jehož politika otřásla čínskou společností i ekonomikou a během jehož vlády umřely hlady miliony lidí. To jasně ukazuje na jeden vážný problém spojený s tyranií: Nelze zajistit, aby tyran byl osvícený. Země se prostě stane otrokem jeho moci, ať již jsou jeho schopnosti a vlastnosti jakékoliv. Někdy vedou k výborným výsledkům, podle řady ekonomických studií ale většinou více uškodí, než aby prospěly.
Země, jako je Indie, by tedy měly čelit pokušení zvolit si nějakého despotu, který by měl zachránit jejich ekonomiku. Namísto podobných nadějí by měly prostě prosazovat potřebné reformy, a to demokratickým procesem. A to je vlastně dobrá rada i pro vyspělé ekonomiky.