Proč se vlastně tak urputně snažit o dosažení 2 % inflace?

Fed i ECB se již roky urputně snaží o dosažení svého inflačního cíle ve výši 2 %. Je tak namístě se ptát, proč je vůbec inflace ve výši 2 % lepší než inflace pohybující se... třeba kolem 1 %? První důvod spočívá podle francouzské banky Natixis v rozdílné výši inflace v průmyslu a ve službách. Druhý souvisí s nutnými změnami cen relativních. A třetí s nutností snižovat sazby během recese.

Natixis poukazuje na to, že ve Spojených státech i v eurozóně existuje znatelný rozdíl mezi tempem růstu cen v průmyslu a ve službách. V obou ekonomikách rostou zejména ceny služeb, zatímco průmyslové ceny při celkové inflaci pohybující se kolem 1 % stagnují či dokonce padají do deflace (viz následující dva obrázky). Takový vývoj průmyslu škodí. Pokud se má vymanit z deflace, musí celková inflace stoupnout a posunout se směrem ke 2 %.

Druhý argument pro vyšší inflaci souvisí s pohybem relativních cen a mezd. V ekonomice je totiž nutné, aby se neustále měnily relativní ceny různých výrobků a služeb tak, jak se mění jejich poptávka a nabídka. Přímého poklesu cen je ale v praxi často složité dosáhnout a reálné ceny nějakého zboží či služby tak padají pouze díky inflaci. Čím nižší ovšem inflace je, tím máme menší prostor pro podobný pokles reálných cen. To samé platí o mzdách. Jestliže totiž nominální mzdy v nějaké společnosti či odvětví neklesají, jejich reálného poklesu a obnovení rovnováhy na trhu práce lze dosáhnout jen díky inflaci.

Vyšší inflace je výhodná i z hlediska boje s ekonomickým útlumem a recesí. Na ně totiž centrální banky reagují snížením nominálních sazeb. Ovšem v případě, že se inflace nachází dlouhodobě nízko, leží na nízkých úrovních i nominální sazby. Poté ale neexistuje velký prostor pro jejich snížení v případě, že je třeba ekonomiku stimulovat. Většinou totiž platí, že sazby nelze posunout hluboko do záporných hodnot.