Slunce svítí, je čas opravit eurozónu. Bude opět promrhán?

John F. Kennedy říkal, že střecha se opravuje v době, když svítí slunce. Ovšem podle Paula Taylora z Politico se evropští vůdci této moudré rady soustavně odmítají držet. Výsledkem jsou zoufalé kroky na poslední chvíli, když hrozí finanční kolaps. Například německé kancléřka Angela Merkelová se domnívala, že bude schopna přesvědčit parlament o pomoci Řecku, Irsku a Portugalsku až ve chvíli, kdy bude reálně hrozit rozpad eurozóny. Nyní se do Evropy vrací rychlejší ekonomický růst a dokonce se zdá, že může přijít několik let politické stability. Slunce tedy svítí, ale bude se opravovat?

Vedení eurozóny by nyní mělo jednat rychle a napravit ty části celé struktury měnové unie, které to potřebují. Jenže shoda na tom, co je vlastně třeba učinit, ani zdaleka nepanuje. První krizi v eurozóně zastavil až Mario Draghi, když slíbil, že ECB udělá pro záchranu eura vše, co bude třeba. Jenže ani ECB není všemocná a ani z právního hlediska nemůže dělat vše, co by si možná přála. A to nemluvě o nějaké velké podpoře v zemích, jako je Německo.

Pokud do Evropy dorazí další krize a vysoce zadlužené vlády a banky se opět dostanou do problémů, investoři mohou už vážně pochybovat o tom, že věřitelské země ze severu stojí skutečně pevně za existencí eura. Během posledních let totiž dávaly opakovaně najevo svou neochotu pomáhat zemím na periferii a podobné pochyby by nakonec mohly rozptýlit jen společné evropské dluhopisy.

Francouzský prezident Emmanuel Macron již pronesl několik ambiciózních projevů na téma reforem eurozóny, ale Paříž zatím nepřišla s žádnými konkrétními návrhy. Jeden z čelních představitelů eurozóny tak říká, že „nikdo ve skutečnosti přesně neví, co chtějí Francouzi a Němci už nyní říkají, co všechno nechtějí“. Macron zatím hovoří o společném ministru financí a společném rozpočtu, ale podobné myšlenky v dohledné době velkou podporu ostatních zemí pravděpodobně nezískají. Německo naopak chce, aby záchranné fondy získaly větší pravomoci a mohly například dohlížet na plnění rozpočtových cílů či dokonce prosadit restrukturalizaci dluhů u zemí, které je nejsou schopny snížit.

Bývalý německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno opakoval, že Německo by mělo odmítnout jakoukoliv formu sdílení dluhů a vytváření společných obligací. Pokud jeho postoj odpovídá převažujícímu názoru v jeho zemi, mohlo by to znamenat konec nadějí na jakékoliv hlubší reformy eurozóny, které jsou podle řady ekonomů pro její dlouhodobé přežití nezbytné. Nejnutnějším krokem se nyní zdá být dokončení bankovní unie. V ideálním případě by došlo k posílení záchranného fondu, který by měl v budoucnu pomáhat bankám v problémech. Jenže současný plán počítá s tím, že fond bude poměrně malý a jeho dokončení bude trvat deset let. Takže v příští krizi svou roli možná ani zdaleka nesplní. Problémem se také stále jeví vytvoření společného pojištění vkladů.

Příští měsíc by se měl konat summit zaměřený na problémy eurozóny, kde se bude o zmíněných tématech hovořit. Klíčovou postavou bude Angela Merkelová, jejíž domácí pozice je ale nyní poměrně slabá. Svobodní demokraté jako jeden z jejích pravděpodobných koaličních partnerů jsou navíc proti francouzským návrhům na hluboké reformy eurozóny. Nicméně Merkelová by učinila dobře, kdyby na ně reagovala pozitivně, protože po dlouhé době je v Paříži prezident nakloněný silným veřejným financím a ekonomickým reformám.

Jedním z rozhodujících bodů bude to, zda se Německo dokáže přenést přes své velké tabu, kterým jsou zmíněné eurodluhopisy. Ty by pomohly slabším zemím, aniž by Německo muselo souhlasit s přímými fiskálními transfery. Němci by se s nimi totiž podělili o svůj vysoký rating a tím by jim pomohli vypořádat se s vysokými dluhy z minulosti. A to je i v zájmu samotného Německa.