Ekonom Scott Sumner na stránkách Substacku píše, že v průběhu lidských dějin proběhla řada „zlatých věků“. Ale „žádný z nich se ani zdaleka neblížil tomu na konci minulého století“. Tehdy totiž přišel obrovský ekonomický rozmach a mimo jiné prudce klesl podíl světové populace žijící v chudobě. Podle Sumnera byly příčinou i významné ekonomické reformy a politika, ale od té doby došlo k výraznému kroku zpět. Proč?
„Bezprostřední příčinou tehdejšího rozmachu byly ekonomické reformy provedené v mnoha zemích. Zejména v Číně, Indii a východní Evropě, ale také v Austrálii, na Novém Zélandu, v Chile, Panamě a Dominikánské republice. Z hlediska lidského blahobytu je neoliberální rozmach zdaleka to nejlepší, co se kdy stalo,“ tvrdí Sumner. V oblasti ekonomie přitom „bylo dosaženo tzv. washingtonského konsensu“. Podle něj „cílená průmyslová politika nefunguje a správnou cestou jsou reformy mířící k volnému trhu.“
Makroekonomie se podle experta v té době „do značné míry odklonila od zastaralých keynesiánských myšlenek, jako je využití fiskální politiky ke stabilizaci hospodářského cyklu. Nebo od mýtu tvrdícího, že měnová politika je na nulové dolní hranici sazeb už neúčinná… V módě byla úsporná fiskální opatření a USA na konci tisíciletí vykázaly tři po sobě jdoucí rozpočtové přebytky.“ Sumner dodává, že vše nebylo dokonalé, ale i tak může být překvapivé, že nastal znatelný odklon od toho, co fungovalo. Sumner tento odklon vnímá zejména v následujících oblastech:
Ekonomové začali pochybovat o účinnosti měnové politiky, zejména na nulové dolní hranici sazeb. Začali zapomínat na vyvažování dopadů fiskální politiky politikou centrální banky. A hovoří se o tom, že rozpočtové deficity nehrají takovou roli, pokud jsou úrokové sazby nízké. Bez ohledu na možnost, že nízké nezůstanou navždy. Chybou je podle Sumnera také používání výše sazeb jako přímého ukazatele restrikce či uvolnění monetární politiky. Ekonomové také činí chybu, když se vrací ke „zdiskreditovaným teoriím Phillipsovy křivky, které považují levné peníze za vhodný způsob vytváření pracovních míst.“
Tím Sumnerův seznam ale nekončí. Nelíbí se mu, že někteří ekonomové shledali zálibu v protekcionismu či cenových kontrolách. A „někteří začali pochybovat o tom, zda je Fed vůbec schopen cílit inflaci. Popularitu totiž získaly různé fiskální teorie i přes to, že mají téměř nulovou empirickou podporu.“ Podle Sumnera přitom není jasné, co k těmto posunům ve skutečnosti vedlo: Způsobily měnící se názory ekonomů zhoršení ekonomické politiky? Nebo se oportunističtí experti snaží využít změny v politickém sentimentu? Nebo obojí reaguje na změny ve smýšlení společnosti?
Pokračování v zítřejším Víkendáři.
Zdroj: Scott Sumner, Substack