Jedním z nejznámějších testů společenských věd je ten, který používá prostý bonbón. Vědec jej položí před dítě a řekne mu, že pokud vydrží 15 minut a nesní ho, dostane pak ještě jeden. Pokud je dítě dost trpělivé a vydrží, jde podle vědců o známku síly jeho vůle, která by v budoucnu mohla přinést ovoce ve škole i v zaměstnání. Jinak řečeno, úspěch při testu je vnímán jako slibný signál budoucího úspěchu. Jenže The Atlantic poukazuje na novou studii z NYU, která na celý test vrhá trochu jiné světlo.
Popsaný test poprvé použil psycholog Walter Mischel ze Stanfordu v šedesátých letech. Po testování dětí byl následně sledován jejich úspěch v životě a v devadesátých letech na základě shromážděných dat vyšla studie, která tvrdila, že sebeovládání má obrovské přínosy. Autory nové studie jsou Tyler Watts, Greg Duncan a Hoanan Quan a jejich pohled na předchozí výsledky byl od počátku skeptický. Například proto, že se studie týkala jen 90 dětí. Nová studie tak pracovala s 900 dětmi, a to ze všech vrstev společnosti. A výsledky jsou rozdílné.
Studie NYU ukazuje, že schopnost vydržet a počkat si na lepší odměnu nemá s úspěchem v životě velkou souvislost. U testovaných dětí se konkrétně ukazovalo, že tato schopnost je spíše funkcí toho, z jakého prostředí dítě přichází. A právě toto prostředí a ne samotné sebeovládání v testované situaci pak ovlivnilo další úspěch v životě. The Atlantic přitom tvrdí, že nejde o jediné zpochybnění dříve jednoznačně přijímaných tezí a hovoří se dokonce o určité krizi, kterou prochází některé teze psychologie. Stále více se totiž ukazuje, jak významným faktorem jsou konkrétní okolnosti, které panovaly při daném pokusu nebo ovlivnily chování konkrétního člověka.
Vyvrácení předchozích výsledků „bonbónového testu“ sebou nese několik významných informací. Ukázalo se totiž, že chudší děti mají větší tendenci nečekat a sladkost sníst namísto čekání na druhou. Je možné, že je k tomu vede zkušenost z každodenního života, která jim ukazuje, že s čekáním na lepší budoucnost jsou spojena rizika. Jejich rodiče jim například mohou slibovat, že dostanou dobrou večeři, ale z toho nakonec kvůli finanční tísni sejde. Právě takové zkušenosti se pak promítají do jednání dětí z této sociální skupiny.
Naopak děti z dobře zabezpečených rodin to mají obvykle s čekáním jednodušší, protože mají jiné zkušenosti. Jejich rodiče totiž mohou plnit sliby a celkově v jejich světě platí, že většinou vše dopadne dobře. K podobnému závěru došel v roce 2013 ekonom Sendhil Mullainathan z Harvardu. Ten tvrdí, že chudí lidé si často vybírají krátkodobé zisky a dlouhodobé odměny pro ně nejsou tak atraktivní. Pokud totiž u někoho vládne nedostatek, preferuje získat to, co lze získat nyní, a na nic jiného nečekat.
„Studie také ukazují, že chudí rodiče se snaží potěšit své děti, kdykoliv je to trochu možné, zatímco ti bohatí je učí být trpělivý a užít si za to větší odměny později. Pro chudé děti neexistuje žádná garance, že zítra bude také dobře. I malá radost, kterou si mohou užít nyní, jim tak dělá život snesitelnější,“ píše The Atlantic.
Zdroj: The Atlantic