Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - rozhovor
Paralely s „divokými devadesátými“ i přerozdělování půdy a nostrifikace: první roky ekonomiky samostatného Československa

Paralely s „divokými devadesátými“ i přerozdělování půdy a nostrifikace: první roky ekonomiky samostatného Československa

28.07.2018 16:56
Autor: Redakce

Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska a obdobím první světové války v rozhovorech s profesorkou Antonií Doležalovou. Ta se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v současné době působí na Univerzitě v Cambridgi a čerstvě vydala v Británii knihu s titulem „A History of Czech Economic Thought“, která rozebírá dějiny českého ekonomického myšlení. Pokračujeme prvními roky samostatného Československa. Jak probíhalo obstavení majetku a pozemková reforma, jak se měla změnit pozice šlechty? Jak to bylo s nostrifikací? Samostatná měna? Vlastní centrální banka?

Patria.cz: Jak probíhalo obstavení majetku a pozemková reforma, jak se měla změnit pozice šlechty?

Obstavení majetku probíhalo přesně v intencích Marxova a Engelsova Komunistického manifestu: obstavit a zabrat majetek kolaborantů a zrádců. Jenom obsah té množiny se tvořil podivně. Zahrnul totiž šlechtické velkostatky a prosperující firmy se sídlem ve Vídni. Proces sám měl podobu pozemkové reformy a tzv. nostrifikace a od počátku jej provázela silná národní rétorika a argumentace sociální spravedlností a odčiněním Bílé hory.

Legislativu v tehdejším Revolučním národním shromáždění navrhovali a prosazovali představitelé pravicové Národní demokracie – třeba Karel Engliš nebo různí podnikatelé. Karel Engliš navrhl už na podzim 1918 obstavení velkostatků. Jeho argumenty byly dva. Za prvé, aby se zabránilo šlechtě „na poslední chvíli” rozprodat bohatství českého národa, třeba pokácet lesy a vyvézt dříví. A za druhé, a to je možná ještě více pozoruhodné, argumentoval tím, že ve srovnání se sousedním Německem má nové Československo velmi malou výměru půdy, především lesů, ve státních rukou. Když tento poměr po vzoru Německa změníme, bude i naše zemědělství efektivnější.

Geneze pozemkové reformy i její průběh byl nesmírně složitý proces. V mém textu na toto téma v Německu poukazuji na to, že nazývat pozemkovou reformu aktem sociální spravedlnosti je opravdu velmi nepřesné.

Stručně: pozemková reforma měla zabrat majetek velkostatkářům s výměrou půdy nad 150 ha. V médiích byli tito vlastníci definováni národnostně jako Němci nebo Maďaři. Schwarzenbergům, Liechtensteinům a Colloredo-Mannsfeldům a dalším asi 150 rodinám skutečně patřila třetina veškeré půdy v Čechách. Ale definovat je jako ne-Čechy a zrádce, když do té doby byl národ definován teritoriálně, vyžadovalo skutečně kreativního ducha. Podařilo se to agrárníkům, sociálním demokratům a národním demokratům spojenými silami. Tato půda se potom měla v druhém kroku rozdělit dosavadním bezzemkům. Tedy lidem, co neměli vůbec nic a pracovali na “panském”. 

Když byla v roce 1937 reforma oficiálně ukončena – ano, trvala téměř celé období první republiky, polovina zabrané půdy vůbec nebyla rozdělena, byla součástí státního podniku Státní lesy a statky nebo ležela ladem. Velkou část té rozdělené půdy tvořily tzv. zbytkové statky s výměrou často přesahující 2 000 ha! Asi Vás nepřekvapí, že jejich vlastníky byli poslanci, senátoři, vysocí státní úředníci, pěkně podle stranického klíče. To se v plné nahotě ukázalo, když Němci po březnu 1939 provedli revizi této pozemkové reformy založenou na argumentu, že pozemková reforma poškodila majetky Němců (a také Poláků) v Československu.

Patria.cz: A co ti bezzemci?

V té zmíněné studii jsem dospěla k závěru, že bezzemek si vlastně vůbec nepolepšil. Vysvětlení je jednoduché. Lidé, co byli bezzemci, najednou měli třeba jeden hektar. Mělo se přidělovat pět hektarů, a přidělovalo se obvykle méně. Řeknete si, to je skvělé, neměli nic a najednou mají jeden nebo pět hektarů. Ale podívejme se na to ekonomicky. Co to je jeden hektar? Ten vás sice uživí i s rodinou, ale rozhodně vám nezůstanou přebytky, se kterými můžete jít na trh. A vy potřebujete peníze. Protože abyste ten jeden hektar získal, musel jste ho zaplatit. Protože jste ale neměl peníze, půjčil jste si je u pozemkového fondu, a ten jej chce nyní splácet.

Navíc, do roku 1918 nebo 1919 pracujete na velkostatku. Jste zaměstnanec, máte šestidenní pracovní týden, nějakou mzdu a je postaráno o vaše bydlení. Ve všem spoléháte na svého velkostatkáře. Umíte obdělávat půdu a tvrdě pracovat, ale neumíte hospodařit sám. Nevíte, jak hospodařit s penězi, splácet, inovovat.

Tito noví majitelé půdy velmi rychle upadali do platební neschopnosti. Toto byly ekonomické důsledky pozemkové reformy. Na první pohled obrovský sociální pokrok, který v mnoha ohledech vlastně vedl do ještě větší bídy. V literatuře čteme o neúrodě, třeba nedostatku brambor, který v některých letech hrozil až hladomorem. Když ale otevřete dobový tisk, tak zjistíte, že brambory se urodily, ale nebyl nikdo, kdo by je vyoral a posbíral.

Patria.cz: Dotkla se šlechty nějaká další opatření?

Rozhodně. Třeba už jeden z prvních zákonů nové republiky o zrušení šlechtických titulů. Oni se sice všichni dál mezi sebou oslovovali svými tituly, ale pozice šlechty ve společnosti se měnila. Co bylo asi z hlediska sociálního vývoje rozhodující, bylo narušení sociální vazby mezi šlechtou jako pozemkovým vlastníkem, a jejími dosavadními zaměstnanci. A to byla opravdu silná a pro druhou stranu rozhodně pozitivní vazba, protože vytvářela síť sociálního bezpečí. Zpracovala jsem doklady o tom, že bývalí šlechtičtí vlastníci se o své bývalé zaměstnance starali i poté, co už jejich vztah neměl žádný ekonomický základ a oni byli připraveni o své pozemky. Pro své bývalé zaměstnance však představovali jedinou sociální síť – sociální zákony tak, jak v té době existovaly, vytvářely totiž sociální síť pouze ve prospěch dělníků, s rolníky se nepočítalo. Pozemková reforma vytvořila zcela novou situaci a stát na ni nebyl schopný reagovat.

Ale samozřejmě, že některé bohaté rodiny s dobrými vazbami na nové politické elity dokázaly svůj majetek před reformou uchránit. Např. největší pozemkoví vlastníci v českých zemích, Schwarzenbergové, přišli v první fázi reformy o 11 tisíc ha z 248 tisíc, které celkově v Čechách vlastnili. Stejně tak někteří zahraniční vlastníci. Kvůli britským občanům, jejichž majetek se ocitl v Československu, intervenoval u J. Masaryka, E. Beneše a A. Švehly i W. Churchill. Takoví vlastníci dostávali obrovskou náhradu za své zabrané majetky. „Business as usual“, jak se říká. Většina vlastníků však dostala náhradu jen minimální, protože ze zákona se vyplácela v cenách půdy z roku 1913. A to naprosto neodpovídalo realitě.

Patria.cz: Jaký to mělo efekt na ekonomiku? A jaké byly další kroky?

Především těmito a podobnými kroky vznikala elementární podnikatelská nejistota. Mělo to zničující efekt a vedlo to ke korupci, ke klientelismu… všechno, co známe z dnešní doby, najdete vlastně i v první republice. Tehdejší vývoj je skoro přes kopírák jako vývoj po roce 1990, i když samozřejmě s jinými aktéry a za jiných legislativních podmínek. Ty archetypy jsou však stejné a analogie úžasné. Jestli se v této souvislosti to slovo dá použít.

Dalším krokem bylo, že na jaře 1919 nebo možná ještě před Vánoci 1918 poslanci přišli s nápadem, aby všichni, kdo mají firmy v Československu, přijali československé občanství a přenesli sídlo své firmy ze zahraničí – tedy z Vídně – do Prahy. Tomu se říkalo, a v historiografii říká nostrifikace, i když ve sbírce zákonů žádný nostrifikační zákon nenajdete.

Patria.cz: Pojďme se tedy prosím podrobněji podívat na nostrifikační zákony.

Představa za tím vyvlastněním byla jiná, než se často uvádí, tedy zvýšit příjmy státního rozpočtu.  Šlo o stále velmi živou myšlenku, aby všechny firmy, které v zemi působí, ponechávaly veškeré zisky v Československu.

Prostě každý, kdo podnikal v Československu, měl přijmout zdejší občanství a měl tu platit daně.  Stát si nemohl dovolit říct, že musí být české národnosti, protože probíhala Versailleská mírová konference. Ta na jednu stranu umožnila vznik národních států, což podpořil i americký prezident, ale na druhou stranu nepřipouštěla žádnou diskriminaci minorit. A Československo tudíž muselo udržovat národnostní status quo. Proto se nemohlo nikde objevit, že Němci nebo Rakušani tu nesmí podnikat. Proto se mluvilo o občanství.

A výsledek je také velmi familiární: ne „pojďme rozdat lidem akcie“ a trh to srovná, ale rovnou “pojďme akcie rozdat českým úředníkům a bankéřům”. Ti, kteří se do nostrifikace zapojili na straně nových vlastníků, jsou v zápisech z jednání vlády označováni rovnou jako “interesenti”. Přesně vymezená úzká skupina lidí, někdy s minimálním kapitálem. Ale to nevadilo. Kvůli hyperinflaci v Rakousku se akcie daly pořídit někdy velmi levně. Někdy to vypadá na klasický příklad nepřátelského převzetí.

Troufnu si říct, že v 99 procentech případů stála za nostrifikací nějaká česká banka. Živnobanka, banka Slavia, Zemská banka. Ambiciózní české banky, které na konci 19. století neváhaly opustit české podnikatele a jít na východ, tady najednou vycítily příležitost. Vstupovaly do nostrifikovaných firem jako akcionáři a zároveň – jak byly zvyklé – dosazovaly si na rozhodující pozice své lidi.

Mimochodem, stížnosti na postup Československa jak v otázce pozemkové reformy, tak nostrifikace tvořily velkou agendu Společnosti národů v Ženevě. Jejich odvracení bylo obsahem velkého vyjednávacího úsilí Eduarda Beneše. I když byl často úspěšný, je zřejmé, že to mělo devastující vliv na reputaci Československa v mezinárodních ekonomických kruzích. A mělo to mít bohužel i dalekosáhlé politické souvislosti na konci následujícího desetiletí.

Ale už za pár let vidíte dopady v ekonomice. Banky utratily všechen kapitál za nákup akcií a neinvestovaly, nemodernizovaly. Ale měly obrovské výrobní koncerny.  Nostrifikované firmy potom bankrotovaly, protože někteří původní majitelé se často bránili tím, že výrobu v Čechách úplně zrušily. Firmám potom chyběl kvalifikovaný personál, know-how, trhy. Fiskální efekt byl nulový.

Patria.cz: Jak to bylo s průmyslovými podniky? Byly zablokovány podobně jako velkostatky?

Tam to tak nebylo. Obchodní a živnostenské komory prováděly dotazníkové šetření, takže měly perfektní přehled o firmách ve svém obvodu, co se týče skladby akcionářů. To trvalo asi půl roku. A úředníci ministerstva průmyslu si potom vybrali, já jim říkám „národní šampiony“. Tedy firmy, které se zdály být kapitálově silné, zdravé a neměly mezi akcionáři nikoho ze spřátelených států, a vyzvali je k nostrifikaci. 234 firem, o které měli zájem oni “interesenti”. Byla to velmi výběrová “nacionalizace”, která nebyla dána ani výší základního jmění, ani počtem zaměstnanců. Šlo o to, co se třeba bankéři Preissovi zdálo být dobré do portfolia, které už měl.

Stejně tak neměly ty firmy mít vazbu na Německo, protože to byl největší obchodní partner. Kdyby sáhlo k “odvetě”, tehdy tomu říkali „retorzní opatření“, třeba přestalo kupovat pivo, československá ekonomika by to nevydržela. Takže nostrifikační komise si dávala velký pozor na to, koho vyzývá k nostrifikaci. Proto to bylo adresné -  vy, majiteli této firmy, my vás vyzýváme, abyste přenesl sídlo své firmy do Prahy, vydal akcie s českým textem a změnil poměr v řídících i správních orgánech ve prospěch československých občanů. Firmy nostrifikaci odmítaly. Dobrovolně nostrifikaci provedlo jen 19 z oněch 234 firem.

Patria.cz: Které podniky unikly, které zase neunikly?

Unikly ostravské hutní závody, protože tam byli Rothschildové, a ti měli i svou francouzskou větev, nejen rakouskou. Neunikla třeba firma Kopecký a synové, knoflíkáři z Chrudimi. Byl jenom ten kalkul, zda jsou to firmy kapitálově silné a zda z nich mohou noví majitelé profitovat. Referenční rámec se mohl radikálně lišit a z dnešního pohledu může vypadat komicky.

Ale některé firmy byly opravdu národní šampioni, stavitelské firmy, plavební společnosti. Ty firmy byly převážně odkoupeny bankami, které získaly rozhodovací pravomoci a jejich lidé potom seděli ve správních radách. Vznikla tak velmi úzká skupina skutečných mnohoobročníků. Říkám studentům, že se jim muselo plést, v boardu jaké firmy zrovna jednají. Když si vezmete, že Živnobanka měla maximálně pět až deset takové práce schopných zaměstnanců, a další banky spíše méně, tak se prostě museli potkávat. A vezmeme-li v úvahu, že Živnobanka nostrifikovala desítky firem, tak navíc vystoupí na povrch otázka, jak efektivně řízené ty nostrifikované firmy vůbec mohly být.

Patria.cz: Co další kroky osamostatnění?

Dalším krokem byla samostatná měna a národní banka. Zákon byl přijat v roce 1919 a ustanovoval československou korunu. Kurz se přepočítával na švýcarský frank a americký dolar. A už ve chvíli vzniku je vidět, že koruna měla stejnou křivku jako německá marka. Co se dělo s markou, to se dělo s korunou.

V tom samém zákoně je založená národní banka, která ovšem začala fungovat až v roce 1926, o sedm let později. Těch sedm let měnovou i fiskální politiku řídil ministr financí. Takže vlastně si stát tisknul peníze, když potřeboval. V dobovém tisku se psalo o skryté inflaci, která měla stejný efekt jako rakouská nebo německá hyperinflace.

A přitom boj s inflací byl prvotním záměrem reformy. Nástrojem mělo být stažení poloviny oběživa. Měnová reforma proběhla tak, že každý musel přijít se všemi svými papírovými rakouskými korunami a nechat si je okolkovat. Půlku mu příslušný úředník prostě zabavil a místo ní vydal státní dluhopis splatný za třicet let. To tak hezky vyšlo do roku 1949, že se žádná výplata samozřejmě nekonala.  Na první pohled by se mohlo zdát, že inflace byla zničená v zárodku, ale protože jsem se dlouhodobě zabývala prvorepublikovými stáními rozpočty, vím, že ty peníze byly zpátky v oběhu během tří let.

Takže se podařilo vlastně jen nové jméno měny. To vydrželo. A také mezinárodní věhlas Aloise Rašína. Týdeník The Economist o něm tehdy psal jako o nejchytřejším ministrovi v Evropě, a že by měl být evropským ministrem financí. U toho byla karikatura, jak jde na berní úřad stařík a odevzdává zlaté hodinky a říká, že má ještě tři zlaté zuby. Celá akce měnové reformy musela být ve své době dechberoucí. Představte si to: stát neměl pevné hranice, trval teprve několik měsíců, ministerstvo financí mělo pár desítek úředníků, a Rašín si usmyslel spočítat veškerý majetek nového státu, aby nejen zabavil půlku oběživa, ale také vyměřil dávku z majetku.

 

Doc. PhDr. Ing. Antonie Doležalová Ph.D. se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současné době působí na Univerzitě v Cambridgi. Čerstvě vydala v Briitánii knihu s titulem A History of Czech Economic Thought, která rozebírá doposud ne příliš probádané dějiny českého ekonomického myšlení.


Čtěte více:

Začátky kapitalismu i první krize: ekonomika českých zemí za monarchie
14.07.2018 16:22
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...
400% daňové přirážky, úředně stanovené ceny a zpřetrhané vazby: česká ekonomika a první světová válka
21.07.2018 16:45
Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomick...

Váš názor
Na tomto místě můžete zahájit diskusi. Zatím nebyl zadán žádný názor. Do diskuse mohou přispívat pouze přihlášení uživatelé (Přihlásit). Pokud nemáte účet, na který byste se mohli přihlásit, registrujte se zde.
Aktuální komentáře
08.12.2019
10:17Víkendář: Technologie přináší nový typ systémového rizika finančního systému
07.12.2019
10:33Víkendář: Severoevropský stát blahobytu v Latinské Americe?
06.12.2019
22:03Akcie v USA opět na maximech, býk neztrácí dech
17:24Tančíme, jak oni pískají?
17:05Analytik Rusinko: Hlubší škrty OPEC+ na kratší dobu
16:31Akcie a dolar nadchla americká data, ropu silné utažení kohoutů  
15:35Korunní princ úpis giganta zvládl, to těžší ho teprve čeká
14:45Silný růst zaměstnanosti i mezd - americký trh práce překvapuje
13:45OPEC+ se dohodl na snížení těžby ropy o dalších 500 tisíc barelů denně
13:20Perly týdne: Na trhu přílišný optimismus, Německo na úrovni Itálie a u nás týrání dětí
10:52The Economist: Itálie blokuje svými rozkoly reformy eurozóny
10:21Pozitivně naladěným trhům nevadí německá čísla. Pozornost míří k trhu práce a OPECu  
9:43Tržby obchodníků v říjnu zpomalily růst na 3,4 procenta
9:25Rozbřesk: Německá čísla nepřesvědčila
8:58Německý průmysl v říjnu propadl, trhy v Evropě si ale vybírají směr k úvodním ziskům  
8:56Čína zruší cla na část sóji a vepřového dovážených z USA
8:53HN: Korejci kupují od Rusů plzeňskou společnost Škoda JS
8:47Saudi Aramco se upíše za horní cenovou mez, emise bude novým největším IPO světa
8:23Schůzka OPEC: Výbor doporučil rozsáhlejší snížení těžby ropy
5:58Petr Dufek: Strach bude největší hybnou silou české ekonomiky v roce 2020

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Kalendář událostí
Nebyla nalezena žádná data