Jedním z nejslabších bodů kapitalismu v některých vyspělých zemích je podle mne extrémní příjmová nerovnost (my jsme naštěstí druhým extrémem). O problému (který někteří za problém nepovažují) jsem tu psal detailně před časem, dnes bych rád poukázal na to, jak si v této oblasti vede Čína. Tedy země, kde bychom kvůli jejímu ekonomicko-společenskému systému tento problém asi moc nehledali. Inspirovala mě k tomu analýza Thomase Pikettyho, který se před několika lety proslavil svou obsáhlou prací právě na téma příjmové nerovnosti.
Piketty a jeho kolegové Li Yang a Gabriel Zucman na stránkách London School of Economics přináší obsáhlé zamyšlení nad příjmovou (ne)rovností v Číně a doprovázejí jej řadou grafů. Ten hlavní příběh podle mne vypráví ty, které jsem vybral pro svou dnešní úvahu. První popisuje dlouhodobý vývoj podílu čínské populace na té světové – vidíme postupný, téměř lineární pokles z více než 22 % na cca 19 %. Druhá křivka pak ukazuje vývoj podílu čínského produktu na globálním. V roce 1978 byl na 3 % (tudíž hluboko pod podílem populace), postupně se ale dostal na cca 21 %. Není tomu tedy tak dávno, co v Číně došlo k významnému zlomu: Její podíl na globálním produktu se dostal nad podíl populace:
Zdroj: Income inequality is growing fast in China and making it look more like the US
Příjmy na hlavu se tedy rychle zvyšují. A v případě Čínské lidové republiky bychom asi intuitivně čekali, že problém příjmové nerovnosti nebude ani zdaleka dosahovat rozměrů, které jsou zřejmé ve vyspělých zemích. Jinak řečeno, v zemi, kde vládne komunistická strana, bychom nehledali silnou koncentraci příjmů a bohatství v rukou extrémně malé skupiny lidí (a naopak malý podíl velké části společnosti na příjmech).
Čtenář asi tuší, že kdyby tato intuice byla pravdivá, tématu bych se nevěnoval. Nepřekvapí proto zase tolik následující graf, který ukazuje vývoj podílu na celkových příjmech u nejbohatšího 1 % lidí a také u „spodních“ 50 % společnosti. A to jak v Číně, tak v USA. Pokud přitom nerovnost působí někde znatelné problémy jak v ekonomice, tak ve společnosti a politice, jsou to právě Spojené státy.
Z grafu vidíme, že 1 % nejbohatších v USA v roce 1978 pobíralo asi 11 % celkových příjmů, nyní je to asi 20 %. A v podstatě stejnou dynamikou, jen začínající na nižších hodnotách, prošla Čína. Podíl této top skupiny se tam zvýšil z 6 % na cca 16 %. Ještě více zarážející asi bude vývoj u chudší poloviny populace. Její podíl v USA klesl z 20 % na cca 14 % a v Číně z 27 % na 16 %. V této oblasti se tedy Čína rychle přibližuje ke Spojeným státům.
Zdroj: Income inequality is growing fast in China and making it look more like the US
Jak by vývoj v Číně vypadal ve srovnání s nějakou rovnostářštější vyspělou zemí? Pan Piketty a jeho kolegové nám nabízí i srovnání s Francií. Z níže uvedeného obrázku je zřejmé, že v jejím případě nedochází ani zdaleka k takovému rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a nejchudšími jako v USA. A také to, že Francie je v tomto ohledu (!) mnohem více „socialistická“ než Čína:
Ve svém posledním příspěvku jsem poukazoval na současný cyklický vývoj v Číně (možné odražení se ode dna) a vývoj strukturální (který se s tím cyklickým někdy moc nerýmuje). Výše uvedené grafy ukazují, že příjmová nerovnost se může také brzy stát významným tématem ekonomické politiky v této zemi. Pokud se jím již nestala a vláda již nezačala tlačit proti trendu – uvedené grafy totiž při detailnějším pohledu také ukazují, že asi tak od roku 2006 se předchozí poměrně razantní rozevírání čínských nůžek nerovnosti zastavuje. Shodou okolností zhruba na úrovni, kdy má top 1 % a spodních 50 % zhruba stejně. Takže vlastně jsou si „rovni“.