Když jsem začínal ve své profesi, v čele Fedu stál Alan Greenspan. Podobně jako projevy dnešních centrálních bankéřů byly i ty jeho pozorně sledovány a analyzovány investorskou veřejností. Samozřejmě ve snaze najít v nich co nejvíce vodítek, popřípadě něco, co ostatní nepochopili. Oproti současnosti ale existoval jeden podstatný rozdíl. Zatímco dnes se centrální banky většinou snaží o co největší transparentnost, tehdejší zvyklost vyjádřil snad nejlépe právě pan Greenspan, když pronesl, že „pokud se domníváte, že jste mě pochopili, tak jste mě nepochopili“. Tehdejší přístup se může z dnešního pohledu zdát až absurdní (a podle mne právem). V jiné, neméně důležité oblasti, ale s podobnými absurditami žijeme celkem spokojeně.
Jak jsem uvedl, dnešní přístup centrálních bankéřů ohledně transparentnosti je povětšinou jiný - nesnaží se zvyšovat míru „přirozené“ nejistoty tím, že by mlžili. To neznamená, že v této oblasti je vše jasné. U monetární politiky se například stále diskutuje o tom, nakolik by byl přínosný posun od současného značně flexibilního přístupu k politice založené čistě na matematických pravidlech (tedy například na obdobě známého Taylorova pravidla).
Pokud se nám to s ohledem na objem patřičné monetární teorie i dat zdá těžko pochopitelné, pak stojí za pozornost, že ve fiskální oblasti si o takovém „dolaďovacím“ stavu můžeme nechat jen zdát. Nějaká jasná pravidla jsou výjimkou, komunikace je často mizerná a absencí pravidel daná „flexibilita“ bývá využívána k nahnání politických bodů a ne k zodpovědné (do značné míry proticyklické) politice.
K této úvaze mne přivedla nová studie, jejímiž autory jsou Luc Eyraud, Xavier Debrun, Andrew Hodge, Victor Duarte Lledo a Catherine A Pattillo. Jmenuje se „Second-Generation Fiscal Rules : Balancing Simplicity, Flexibility, and Enforceability“. Je tedy o fiskálních pravidlech, které by podle zmíněných ekonomů měly stát do značné míry (ale ne 100 %) na automatických stabilizátorech. Tedy na nástrojích, které fungují proticyklicky bez nějakého aktivního zasahování vlády (tedy obdoba oněch algoritmů v politice monetární).
Dobrá pravidla pak podle studie musí být jednoduchá, flexibilní a vynutitelná. Autoři studie ale uznávají, že dosáhnout této ideální kombinace je složité. Pokud například chceme dosáhnout flexibility (tj. rozumných výjimek z pravidel), lehce se stane, že výsledek je nepřehledný a tudíž jsme „obětovali“ jednoduchost. Dobrý systém fiskálních pravidel pak podle zkušeností bývá úzce provázán s cílem fiskální udržitelnosti a stojí na odborných institucích, jako například fiskální rada.
Bezproblémová není ani vynutitelnost. Cest, jak porušovat pravidla, je podle studie řada. Za příklad dává některé americké státy, které odměňují své zaměstnance tak, aby se tyto odměny neukázaly v jejich rozvahách a tudíž aby nezhoršovaly celkový fiskální obrázek. Příkladem porušování pravidel mohou být i některé země eurozóny – například Francie a Německo v roce 2003. A vlastně sem můžeme zařadit i oblíbenou přílišný optimismus vládních/ministerských růstových projekcí, které mají za cíl předstírat, že deficity a dluhy v poměru k produktu budou nižší, než se zdá.
Trhy a investoři mají podle mne obecně tendenci k tomu klást mnohem větší váhu na otázky monetární, fiskální politika pro ně většinou není zajímavá. Výjimkou jsou vyloženě skokové a razantní změny, jaké předvedla například současná americká vláda. A v tomto případě je zase podle mne euforická reakce trhů s ohledem na negativní změny v dlouhodobé dluhové dynamice nemístná.
U monetární politiky si nejsem jist, zda by její svázání do neměnných pravidel bylo lepší, než současný stav. Můžeme totiž tvrdit, že na mimořádné situace je nutno reagovat mimořádnými (nepravidlovými) kroky. Proti tomu ale existuje námitka, že samotné mimořádné situace (krize) vznikly kvůli tomu, že monetární politika se předtím utrhal ze řetězu (tj., nebyla založena na pevných pravidlech). Jist jsem si ale tím, že u fiskální politiky jsme ve stavu, proti kterému je současná monetární „flexibilita“ jasným, přehledným a dobře komunikovaným řádem. Třeba se ale na toto období fiskální doby železné budeme jednou dívat stejně, jako na dobu, kdy pan Greenspan hovořil o pochopení/nepochopení.