Centrální banky se opět pokouší podpořit slábnoucí růst a inflaci a podle hlavního stratéga investiční společnosti Pictet Christopha Donaye je v současné době důležité dobře chápat, co se na poli monetární politiky skutečně děje a bude dít. I proto, že na světovou ekonomiku působí řada nových strukturálních trendů včetně růstu populismu, demografických změn, změny klimatu a technologických inovací. K tomu je zřejmé, že předchozí postupy centrálních bank již nepřinášejí takový efekt a stratég se domnívá, že „je čas přijít s novou politikou, která bude na zdroje problémů cílit přímo“.
Historie moderního centrálního bankovnictví se dá podle stratéga po roce 1980 rozdělit do několika částí. Do roku 2008 šlo o tradiční boj s inflací, jehož příkladem mohla být éra Paula Volckera ve Spojených státech. Inflační cíl přitom začala jako první v roce 1990 používat Reserve Bank of New Zealand, postupně se přidaly další banky včetně Fedu. Rok 2008 ovšem přinesl silné deflační tlaky, což centrální banky donutilo k mohutným programům nákupů aktiv, které nakonec pomohly zabránit další ekonomické depresi.
Roky 2016–2018 Donay nazývá „pokusem o normalizaci“. O ni se snažil americký Fed a později se touto cestou velmi opatrně vydala i ECB. Cílem bylo mimo jiné zvednout sazby dost na to, aby existoval dostatečný prostor pro uvolnění politiky v případě dalšího útlumu. Pak přichází „popírání reality“, které podle stratéga nastalo v první polovině letošního roku. Zatímco docházelo ke zhoršování finančních a ekonomických podmínek, centrální banky váhaly a čekaly, jak se situace bude dál vyvíjet. Nakonec přichází období opětovného uvolnění monetární politiky.
Stratég se domnívá, že v následujícím období bude muset přijít významná změna v centrálním bankovnictví včetně změn mandátů či nalezení způsobů spolupráce s politiky. Trhy budou pravděpodobně na změny reagovat vyšší volatilitou a může trvat dlouho, než si nové přístupy získají potřebnou důvěru. Celkově se bude muset změnit celý pohled na centrální banky, které nebudou vnímány jen jako instituce, které nastavují sazby, ale vyvolávají „společenské a ekonomické změny“.
Nové nástroje monetární politiky mohou být propojené s fiskální politikou, ovšem bez toho, aby centrální banky ztratily svou nezávislost. K tomu se může přidávat zavedení flexibilních inflačních cílů, cílení nominálního produktu či dokonce cen aktiv na kapitálových trzích. Centrální banky mohou podle stratéga uvažovat o „penězích z vrtulníků“, na což poukazuje například rostoucí debata o takzvané Nové monetární teorii. Monetární politika by se tak nakonec mohla stát součástí řešení rostoucí příjmové nerovnosti.
Ohledně efektivnosti dalšího kvantitativního uvolňování ve Spojených státech je Donay skeptický. Domnívá se, že minulá kola QE přinesla určité výsledky i proto, že je doprovázela fiskální stimulace a další rozpočtová opatření použitá v boji s deflačními tlaky. Nyní se však fiskální prostor zmenšuje. Dluhy mohou sice dále růst, ale stále více „budou znát negativní tlaky s tím spojené“.
Zdroj: Pimco