Proces evropského sjednocování ukazuje, že současní evropští lídři zanedbávají ekonomické základy tohoto v zásadě politického projektu, píše na stránkách CNBC nezávislý analytik a bývalý seniorní ekonom OECD v Paříži Michael Ivanovitch.
Dlouhá cesta směrem ke sjednocené Evropě začala počátkem 50. let minulého století, kdy se Francouzi a Němci (s velkorysou pomocí Washingtonu) rozhodli po staletích zříci se vzájemné nevraživosti a spojit svoje zdroje v oblasti uhlí a oceli. Uhlí a ocel se tehdy považovaly za hlavní nástroje války a jejich společné řízení znamenalo na zničeném a zchudlém evropském kontinentu záruku míru a usmíření.
Úspěch franko-německého podniku vedl o několik let později ke skutečně historické události: celní unii mezi Francií, Německem, Itálií a třemi státy Beneluxu, zakotvené v Římských smlouvách z roku 1957. Celní unie se oficiálně jmenovala Evropské hospodářské společenství, většina lidí jí ale poměrně správně říkala společný trh.
Takto jednoduše Evropané vytvořili novou politickou entitu, která uplatňovala svoji moc prostřednictvím kvazi volného obchodního režimu v rámci šesti států, zatímco od zbytku světa ji dělila porézní obchodní teď.
Politický charakter celní unie logicky vycházel ze společného regulatorního rámce pro řízení volného obchodu a koordinaci hospodářské politiky při zachování společných obchodních a ekonomických vztahů s okolním světem.
Britové o politické dimenzi celní unie nepochybovali a rozhodli se zůstat stranou společenství států „odhodlaných položit základy pro stále užší svazek evropských národů“, jak zní klíčové prohlášení preambule Římské dohody.
Po téměř 20 letech později Londýn změnil názor a k rozrůstající se celní unii se přidal s předpokladem, že jeho členství se díky „výjimkám“ bude limitovat na oblast volného obchodu bez větších přesunů svrchovanosti na evropské instituce. Tento špatný odhad a více než čtyři dekády trvající britské hledání sebe sama nakonec vedly k rozhodnutí Evropskou unii opustit.
Britové z ní budou odcházet v době, kdy se Francie a Německou pokoušejí vybudovat silnější evropské hospodářské a politické společenství. To je náročná práce, ve které francouzský smysl pro naléhavost a politický (nadměrný) drive narážejí na těžkopádný německý pragmatismus, politickou nestabilitu, hrozivé sociální rozdíly a prvky extremismu, xenofobie a rasismu.
Pod povrchem toho všeho jsou stálé třecí plochy mezi Paříží a Berlínem. K překonání této nebezpečné překážky v evidentním franko-německém odhodlání ke spolupráci bude zapotřebí obrovská dávka klidu a moudrosti.
Francie a Německo ve své analýze sdílejí dva prvky: a) Evropská unie je na světové scéně zcela mimo hlavní dění b) zjištění, že obě země - jakožto samostatní aktéři – nedokážou hájit své zásadní hospodářské a politické zájmy.
Takže co dělat?
Odpověď je jednoduchá: Ke vzniku vzkvétající ekonomiky Evropské unie je zapotřebí francouzsko-německého úsilí. Toto by zajistilo nejlepší základnu pro silnější politickou strukturu unie.
Tento cíl je podle očekávání v utlumené ekonomice EU, jejíž skomírající hospodářský růst a vysoká nezaměstnanost plýtvají lidskými a (fyzickými) kapitálovými zdroji, nyní mimo dosah. Evropský průmysl částečně i následkem toho vyrábí včerejší zboží a závisí na americkém a čínském sektoru služeb a informačních a telekomunikačních technologiích.
Skutečnost, že EU chybí vlastní technologie 5G, to jenom dokládá. Na zpátečnictví unijního průmyslu ale poukazují i tradičnější produkty: Zatímco Němci se pořád trápí s beznadějně zastaralými naftovými auty, Nizozemci si po zevrubném testování právě zakoupili 259 elektrických autobusů od čínského výrobce BYD.
Zbytek Evropy nemůže jako atraktivní trh pro elektrické vozy zahraniční výroby a industriální platformy 5G (kromě jiného) příliš zaostávat.
Německo naneštěstí neustoupí. Země sedí na ohromných přebytcích v obchodu a ve veřejných financích a vytrvale odmítá navýšit investiční výdaje na výrobu technologií budoucnosti.
Francie a Německo musejí vést EU k silnějšímu hospodářskému růstu a konkurenčnějšímu globálnímu postavení. To by a) posílilo unijní politický systém, b) odrazilo euroskeptiky, c) zaručilo EU místo u stolu, kde velmoci rozhodují o nově se rodícím světovém řádu.