Poté, co během krize státního dluhu v letech 2009–2015 došlo k opravám, se toho na architektuře eurozóny moc nového neudálo. Severní země nebyly ochotny převzít rizika zahraničí, dokud jsou dluhy a nesplácené úvěry v těch jižních vysoké. Teď je to ale naopak Itálie, kdo do jednání hází vidle.
Na stole jsou tři reformy: posílení Evropského stabilizačního mechanismus (ESM), tj. záchranného fondu pro členy eurozóny; vytvoření společného systému pojištění vkladů bank; a vytvoření společného rozpočtu eurozóny. Ve středu 4. prosince ministři financí projednali plány další práce na těchto „pilířích“, které by měly 13. prosince odsouhlasit hlavy států. Na schůzce se toho ale příliš nevyjasnilo. Mezi plány, které se mají podepsat, je i revidovaná smlouva o ESM. Jedenáctihodinová opozice Itálie ale její podpis nejspíš oddálí až na začátek příštího roku.
Plánované reformy ESM zahrnují opatření na posílení podpory jak pro problémové banky, tak i státy. Byla vyjasněna pravidla preventivních úvěrových linek, na které se problémové země mohou obrátit ještě předtím, než ztratí přístup na finanční trhy. S cílem pomoci zemím s neudržitelnými půjčkami v zotavení, budou nové smlouvy o státních dluhopisech obsahovat ustanovení, která investorům ztíží blokaci restrukturalizace dluhů.
Na to vše v červnu členové přikývli - včetně Itálie, která vzhledem ke svému obrovskému veřejnému dluhu a stagnující ekonomice je tím nejpravděpodobnějším zákazníkem na budoucí záchranu. Ale populisté z ligy severu a hnutí pěti hvězd (stran, které v červnu byly u moci) začali proti těmto plánům bojovat. Matteo Salvini, vůdce ligy a místopředseda vlády až do odchodu z vlády v září, říká, že tyto plány neviděl. To znamená, že předseda vlády jednal utajeně.
Kritici tvrdí, že reformy by v jakékoli budoucí krizi donutily Itálii restrukturalizovat svůj dluh. Nové klauzule by podle jejich názoru snížily atraktivitu jejích dluhopisů pro investory. Ale tyto stížnosti jsou bezdůvodné. Přestože některé země požadovaly, aby záchranná opatření vyžadovala restrukturalizaci, Itálie proti tomu úspěšně lobovala, říká Lorenzo Codogno, bývalý hlavní ekonom italského ministerstva financí. Silvia Merler z poradenské skupiny Algebris Policy & Research Forum říká, že kroky k usnadnění restrukturalizace způsobily, že italské dluhopisy se jeví pro investory méně riskantní, a ne více.
Tím, že je reforma popisována jako nebezpečí pro Itálii, může Salvini větřit šanci, jak si získat politické body. Populisté chtějí buď znovu otevřít rozhovory o ESM, nebo získat něco na oplátku za svůj souhlas. Smysluplné ústupky se však nezdají být pravděpodobné. Znovuotevření jednání v tak pozdním stádiu by mohlo dokonce vyprovokovat severské země k odstoupení.
Ve druhém a třetím pilíři nebylo dosaženo žádného pokroku. Politici jen souhlasili, že začnou jednat o pojištění vkladů. Německo toto téma dlouho odsouvalo, ale v listopadu ministr financí Olaf Scholz prohlásil, že mu bude přístupný - pokud budou provedeny další změny, některé z nich pro ostatní členy nevhodné.
Rozpočet eurozóny je osekanou verzí té první verze, kterou francouzský prezident Emmanuel Macron představil v roce 2017. Fiskálně jestřábí seveřané trvali na tom, že nesmí být použit na podporu ekonomik v době útlumu a že by měl být financován ze sedmiletého rozpočtu Evropské unie, nikoli z nových výdajů.
Samotný rozpočet EU byl předmětem krutých jednání téměř dva roky. Nejnovější návrh je přispívat do fondu eurozóny 13 miliard EUR - pouhých 98 milionů EUR na zemi na rok. Jakmile bude odsouhlasen, tvrdí optimisté, může se navýšit. Až ale zasáhne příští krize, bude třeba dalších změn ve zběsilém tempu.
Zdroj: The Economist