V dějinách ekonomie se toho řešilo už hodně. Volný trh, cykly krátkodobé a dlouhodobé, monetární a fiskální politika, příjmová nerovnost, udržitelnost současné formy kapitalismu... Současná diskuse o tom, zda a popřípadě nakolik záměrně utlumit ekonomickou aktivitu s cílem ochránit lidské životy ale svým významem o naprosto převyšuje vše, co můžeme na předchozí seznam dát. I proto se k tomuto tématu, které se může do popředí dostávat i u nás, opakovaně vracím. Dnes ve spojitosti s novou historicko – ekonomickou studií, ale také s pozoruhodným průzkumem mezi ekonomy.
Nevídaná jednota
Existuje takový vtip, tvrdící, že pokud se deseti ekonomů zeptáte na nějaký problém, tak dostanete deset různých odpovědí. A jedenáct, pokud je mezi nimi Keynes. Chápu to jako narážku na to, že ekonomické teorie poskytují nejednou velký prostor pro interpretaci různých jevů (a to s tím Keynesem je vlastně svým způsobem pochvala). Jak ale ukazuje následující graf, ohledně oné strategie záměrného útlumu panuje situace doposud možná nevídaná. Podle průzkumu IGM totiž existuje mezi slovutnými světovými ekonomy naprostá shoda na tom, že reakce na koronavirus by měla zahrnovat i výrazný pokles ekonomiky až do chvíle, kdy infekce značně poleví. Proti tomuto postoji se nestaví nikdo:
Druhá dvojka grafů pak ukazuje, že všichni ekonomové se shodují i na tom, že předčasné upuštění od restrikcí by v konečném důsledku vedlo k ještě větším ekonomickým škodám, než jejich udržování do chvíle, kdy epidemie poleví. Což souzní s tím, co jsem tu psal minulý týden: Možná před sebou volbu ohledně velkých ekonomických ztrát vůbec nemáme. Buď je přijmeme sami v rámci snah o omezení epidemie. Tedy v rámci schopnosti si něco odříci. Nebo je nepřijmeme a ztráty stejně přijdou, ale ještě bolestivějším způsobem.
Ruku v ruce
Nová studie „Pandemics Depress the Economy, Public Health Interventions Do Not: Evidence from the 1918 Flu“ je jednou z těch, které se snaží hodnotit současnou situaci na základě zkušeností získaných během pandemie španělské chřipky. Sergio Correia, Stephan Luck a Emil Verner se v ní zaměřují na vliv takzvaných NPI na mortalitu a ekonomickou aktivitu. Závěr je takový, že tyto „nefarmaceutické intervence“ snižují počet úmrtí. A podle dat z amerických měst, která ohledně NPI zvolila různou strategii, to vypadá, že ostřejší NPI celkovou ekonomickou situaci nezhoršily, naopak vedly k prudšímu oživení po epidemii.
To, o čem hovoříme, asi nejlépe vystihuje následující graf. Červeně jsou v něm vyznačena města se slabšími NPI, zeleně se silnějšími intervencemi. Na ose x je mortalita, na ose y změna zaměstnanosti. Proložená přímka má do korelační dokonalosti daleko, ale něco přece jen ukazuje: Čím větší mortalita, tím horší vývoj v oblasti zaměstnanosti. Rozložení barevných bodů pak celkem jednoznačně ukazuje, že přísnější NPI mortalitu snižují, takže dostáváme onen závěr: Přísnější intervence snižují oběti na životech a ekonomice v konečném důsledku neškodí, naopak – obojí jde ruku v ruce.
Tak nějak jsme si zvykli uvažovat o tom, co je dobré pro ekonomiku, zapomínajíce, že to nemusí být nutně dobré pro nás. Zatímco rovnítko někdy platí, třeba u životního prostředí tomu tak být nemusí a současná situace jde ještě mnohem dál. Co je pak dobré k podobným úvahám o pravděpodobné přínosnosti útlumu dodávat, je to, že útlumy nedopadají na všechny stejně. Takže bychom měli dnes více než kdy jindy uvažovat o tom, jak pomáhat těm, na které situace tlačí nejvíce. Což je v případě některých scénářů i téma prudce rostoucích deficitů, dluhů a nakonec třeba velkého odpouštění.
Zde za zmínku snad ještě stojí, že relevanci intenzivních NPI by zpochybnilo třeba to, kdybychom zjistili, že velká část populace již „onemocněla“, ale bez příznaků. To ale zjistíme jen na základě smysluplně rozsáhlého náhodného testování. Němci jej prý plánují.