Podle některých názorů jsou současná opatření namířená proti šíření COVID-19 naprosto přehnaná. Jiní se zase domnívají, že pokud bychom se nesnažili minimalizovat počet úmrtí, jednali bychom jako barbaři. Ti první například tvrdí, že v současné době na záchranu jednoho lidského života dáváme efektivně částky, které by jinak byly nemyslitelné. Celkové škody způsobené restrikcemi jsou pak podle nich větší než škody, které by napáchal koronavirus bez restrikcí. Druhá skupina namítá například to, že již nyní jsou zdravotníci vystaveni obrovskému riziku a jiný než současný postup by byl nelidský.
Jemima Kelly poukazuje na FTAlphaville na článek v The , ve kterém kardiolog Harlan Krumholz zmiňuje jednu překvapivou věc. V posledních dnech znatelně klesl počet lidí, kteří jsou do nemocnic přijímáni s infarkty. Platí to v USA, ale třeba i ve Španělsku. Podle lékaře je možné, že restrikce vedly k omezení některých faktorů, které infarkt vyvolávají, včetně přejídání se či nadměrné spotřeby alkoholu. Kelly ale pochybuje o tom, že by k něčemu takovému docházelo, a naopak poukazuje na rostoucí míru stresu vyvolávaného epidemií samotnou či třeba tím, kolik lidí přichází o pracovní místo.
Krumholz zmiňuje i druhou možnost, podle které se lidé obávají nákazy v nemocnici a tudíž se jí vyhýbají. Kelly ale dodává, že pokud má někdo infarkt, koronavirus jej zřejmě od návštěvy nemocnice neodradí. A i kdyby k tomu v některých případech docházelo, nevysvětlí to 40% pokles případů infarktu, o kterém hovoří NYT v souvislosti se Španělskem. Kelly tak uvádí další možnost:
Koronavirus přivádí do nemocnic ty, kteří by v dohledné době dostali infarkt. Tímto tématem se zabývá David Spiegelhalter, který dříve působil jako prezident britské Royal Statistical Society. Podle jeho zjištění se riziko nakažení koronavirem odvíjí od podobných faktorů, které obecně zvyšují pravděpodobnost úmrtí v následujícím roce. Kelly píše, že to je významný rozdíl od jiných pandemií a Spiegelhalterovy závěry mohou být v souladu s tím, že na COVID-19 umírají zejména starší lidé.
Podobné závěry by mohly vést k závěru, že současné snahy o potlačení pandemie jsou skutečně přehnané. Nicméně stále tu je řada argumentů pro, včetně potřeby chránit ty, kteří pracují v nemocnicích a zdravotnických zařízeních. Kelly pak vypráví jeden příběh, který je podle ní pro současnou diskusi také relevantní. Lidé z jedné vesnice ležící u velké řeky si jednoho dne všimnou, že řeka přináší děti, které se všemožně snaží udržet nad hladinou. Lidé jim začnou pomáhat, ale objevují se další a další. Jeden z mužů se pak záhy otočí a odchází pryč. Ostatní se jej pobouřeně ptají, jak může odejít, když ve vodě je ještě tolik dětí. On odpoví, že jde zjistit, co se to vlastně proti proudu řeky děje.
Kelly dodává, že „u koronaviru je to obráceně“. Nyní totiž musíme jít do budoucnosti a snažit se odhadnout, jaké škody restrikce vyvolají. Ale stejně tak musíme přemýšlet o tom, jaké škody ve společnosti by napáchalo to, kdybychom se otočili zády k těm, kteří jsou infekcí ohroženi nejvíce s tím, že pro to máme racionální důvody. Zachrání ten muž, který přestal vytahovat děti z vody, nakonec více životů? Je pro své chování větším hrdinou, nebo naše lidskost velí, abychom zachránili hlavně ty, kteří jsou přímo před námi? Podobné těžké otázky musíme v té či oné formě nyní řešit.
Zdroj: FTAlphaville