Neustále děláme chyby jen proto, že o věcech rozhodují ti špatní lidé. Poukazuje na to Harvard Business Review s tím, že tomuto tématu se již před více než 2 000 lety věnoval Aristoteles, který hovořil o třech základních typech znalostí a vědomostí. A problém podle něj vznikal třeba ve chvíli, kdy někdo chtěl zkoumat pohyb hvězd na obloze, ale jeho odbornost nebyla vědeckého typu.
Aristoteles konkrétně hovořil o třech typech odbornosti. Ta vědecká se týkala chodu věcí, které „nemohou být jinak, než jsou“. Tedy zákonů přírody, kterým sice nemusíme plně rozumět, ale není možné je nějak měnit. Šlo o takzvanou episteme, vedle ní existovala fronésis a techné. Ta druhá se týkala oblasti řemesel a obecně činností, které vytvářely něco nového. A fronésis je ekvivalentem etického hodnocení nějaké věci.
Pokud tedy nějaký farmář chtěl vybudovat systém zavlažování, pohyboval se „v říši techné“. Hvězdářovi je třeba episteme a „tam, kde odpovědi nejsou absolutní a můžeme volit z řady možností“, je namístě fronésis. Podle HBR si Aristoteles dával takovou práci s rozlišováním těchto tří kategorií proto, že každá z nich vyžaduje jiný způsob přemýšlení. Takže „tam, kde je fronetický problém, neposíláme myslitele epistemického“.
HBR ovšem poukazuje na to, že například ředitel společnosti může neustále čelit přílivu problémů ze všech tří oblastí. Řeší vše od optimalizačních problémů až po problémy etické a strategické. Takže takový člověk musí mít ponětí o všech třech způsobech uvažování. Alespoň takové, aby byl schopen rozeznat, jakého člověka má nasadit na určitý problém. Příkladem může být firma, která čelí problému s likviditou. V ní musí vedení řešit na straně jedné konkrétní problémy typu splatností jednotlivých půjček. Na straně druhé činit strategická rozhodnutí, jako je snižování výdajů a úspory v určitých oblastech, které se mohou projevit na dlouhodobém rozvoji firmy.
HBR následně poukazuje na to, že současná pandemie představuje přesně tu situaci, která vyžaduje řadu rozhodnutí ze všech zmíněných oblastí. Na počátku bylo podle HBR pochopitelné, že docházelo k řadě chyb, protože vývoj pokračoval velmi rychle, nebylo k dispozici dost informací a podobně. Nicméně nyní se můžeme ptát, proč jsou škody stále tak veliké a podle HBR to může být právě tím, že o věcech rozhodují lidé, kteří nemají potřebný způsob uvažování.
Pandemie byla na počátku čistě vědeckým problémem, ale velmi rychle se podle HBR ukázalo, že dochází ke krizi ve společnosti. A na její řešení již bylo třeba porovnávat různé alternativy, volit mezi různými scénáři a zvažovat různé etické otázky. Jenže my jsme podle HBR zůstali povětšinou uzavřeni v uvažování typu „analyzujme data, dostaneme optimální řešení“. HBR tvrdí, že pokud se k problému, který vyžaduje jasné vědecké řešení, vyjadřuje dlouhá řada lidí, je to recept na pohromu. Na druhou stranu ale stejně tak platí, že když se spoléháme jen na vědu tam, kde jde o věci jdoucí daleko za její možnosti, budou lidé nakonec paralyzovaní a budou protestovat.
Politici a lidé, kteří stojí na významných pozicích, si podle HBR mohou a také by měli osvojit dovednost, která jim umožní rozeznávat, jaký způsob uvažování je pro řešení daného problému vhodný. Dokonce je podle HBR jejich zodpovědností toto rozeznávat a řídit se tím. Dá se přitom čekat, že s tím, jak je dění ve společnosti stále složitější, bude této dovednosti třeba stále více.
Zdroj: HBR