Čím více se blíží volby, tím „ostřejší“ se zdají být nápady české vlády, především pak její sociálně demokratické části. Už aby tu volby byly, protože ať už je vyhraje kdokoliv, skončí snad slibování a dojde na probuzení, podobné, jaké stálo křeslo premiéra Vladimíra Špidlu.
Ministerstvo zemědělství prosadilo do rozpočtu další zvýšení již dnes neúměrně vysokých dotací zemědělcům. Ministerstvo financí pokračuje ve svém nesmyslném „boji“ s českými bankami a ministr financí a volební lídr ČSSD Bohuslav Sobotka je zřejmě rozhodnutý nějakou regulaci bank, lhostejno jakou, před volbami prosadit přes parlament, aby mohl voličům na jihu Moravy ukázat, jak se dokáže postavit bohatým bankéřům.
Největší dávku předvolebních nesmyslů však připravil, jak se sluší a patří, premiér Jiří Paroubek. Jedna věc je opětovná (asi dvacátá) změna názoru vlády na (ne)privatizaci ČEZu, tam lze pochopit, že vláda uvěřila své geniálnosti a myslí si, že když ČEZ jde nahoru poslední dva roky, tak půjde pořád a prodávat tak není nutné. Podobně může pozorovatel spekulovat, jaké důvody leží za názorem neprivatizovat ČSA.
Horší však je, že se vrací názor, že česká vláda nemusí šetřit, že naše dluhy jsou nízké a že si můžeme, či dokonce musíme, půjčovat ještě více. Je to názor, který samozřejmě vyhovuje řadě politiků jakékoliv strany, neboť je zbavuje nepříjemné povinnosti starat se o alespoň základní rovnováhu rozpočtu. Je to ale názor neudržitelný, nebezpečný a z hlediska vztahu politiků k voličům velmi cynický.
Ekonomickou neudržitelností názoru, že vyšší dluh může být prospěšný, jsme se věnovali již v roce 2003, kdy s těmito názory přišel dnešní poradce premiéra Waltr Komárek. Stručnou rekapitulaci lze nalézt zde
ZDE. Zajímavý je ale i opakovaný názor premiéra, že sociální výdaje snižují jen „poličtí sebevrazi“ a že tedy jejich snižování nelze čekat od žádné vlády. Ve skutečnosti je to přesně naopak.
V Čechách si toho moc nevšímáme (protože si vystačíme sami se svými směšnými skandálky), ale posledních 20 let bylo okolo nás ve znamení velkých změn v hospodářské politice mnoha (ne všech) zemí. Pokud se podíváme jen na veřejné výdaje, průměrná země eurozóny snížila podíl vlády na HDP o 7 procentních bodů HDP. V Irsku klesly výdaje vlády z 50 % HDP v roce 1982 na 33 % v roce 2003. Na Novém Zélandě z 57 % HDP na 41 %, v Nizozemí z 59 % na 48 %, ve Finsku z 60 % na 50 %, ve Španělsku ze 48 % na 40 % HDP. Existují tři výjimky z toho trendu: Portugalsko, Německo a Francie, v těchto zemích výdaje vlády stagnují.
A našly se i vlády, které masivně snižovaly sociální výdaje: Nizozemí o 8 % HDP, Finsko, Norsko a Švédsko o 5 % HDP, Kanada o 7 % HDP, Belgie o 4 % HDP. Sociální výdaje vzrostly nejvíce v Řecku (o 1,4 % HDP), ale také v Německu a ve Francii se prakticky nezměnily.
A o kterých zemích se mluví nejčastěji jako o nejnemocnějších v Evropě? Není to náhodou zrovna Francie a Německo, tedy země, které veřejné výdaje snižují nejméně a nesahají ani na sociální „vymoženosti“? Jak to, že politická krize nezmítá Kanadu či Nový Zéland, ale je citelná v Německu? Jak to, že Nizozemí a Belgie nezažívají masivní stávky jako Francie?
Ve skutečnosti není snižování výdajů politickou sebevraždou. Naopak, v mnoha zemích došlo díky snížení vládních výdajů k oživení ekonomiky, zvýšení soukromé aktivity, ale i zlepšení „nálady“ lidí, kteří se méně starají o to, kolik jim nadělí politici, a raději se o sebe starají sami.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)