Dějí se to ale věci. Evropa se hádá, jak dočasně pozastavit ratifikaci evropské ústavy, ale neříkat to nahlas. Ministerstvo financí si vzalo na paškál banky a v létě se chystá na pojišťovny. Vláda se rozhodla pro snižování daní, čímž bere trumfy z rukou opoziční ODS. A premiér si bere na kobereček guvernéra ČNB.
Česká veřejnost si oddechla po vyřešení politické krize, o okurkové sezóně ovšem hovořit nemůžeme. Činí se zejména premiér Jiří Paroubek. Krátce po dosednutí křesla předsedy vlády nadhodil myšlenku cenzury médií novelou tiskového zákona. Poté se pokusil „zkrotit“ prezidenta republiky výhrůžkou pozastavení placení výloh na zahraniční cesty. Teď přišlo na řadu „umlčování“ centrální banky. V otevřeném dopise premiér vyzval guvernéra ČNB k vysvětlení výroků členů bankovní rady o neprůhlednosti veřejných rozpočtů, budoucnosti fiskální politiky a zpochybňování termínu přijetí eura. Ponechme stranou politické zákulisní hry a podívejme se na některé ekonomické aspekty sporu mezi premiérem a ČNB.
Osud rozpočtové politiky je velmi nejasný. Ministr financí už raději přestal chodit na jednání vlády s deskami o rozpočtových škrtech ve výši 70 mld. Kč v letech 2006 a 2007 nezbytných k naplnění závazku snížit schodek veřejných rozpočtů a splnit Konvergenční program, tj. závazek Evropské komisi. Místo toho jsme se dočkali daňové reformy představující výpadek příjmů veřejných rozpočtů dosahující zhruba 20 mld. Kč. Příznivý vliv nižších přímých daní na hospodářský růst ani změna spotřebních daní tento výpadek zcela nevyrovnají. Problémy zdravotnictví budou řešeny obvyklým způsobem. Část dluhů VZP se odhodí do odpadkového koše s nálepkou „ČKA“, provede se několik drobných změn a jedeme dále na sekeru. Volání po reformě penzijního systému by mělo být utišeno provedením výpočtů variant navržených jednotlivými politickými stranami. Žádný z návrhů není přijatelný, neboť počítá buď se zvyšováním sazby pojistného na sociální zabezpečení, ačkoli je v ČR podíl přímých daní (včetně pojistného) na celkovém inkasu daní jeden z největších v Evropě, nebo s poklesem poměru průměrné penze a průměrné mzdy, jehož výsledkem je relativní chudoba budoucích penzistů a jejich kvalifikace pro příjem jiných sociálních dávek. A to se někteří autoři návrhů odvažují tvrdit, že to jinak nejde, aniž by se podívali na Slovensko, kde by i po reformě měl náhradový poměr dosahovat 40 procent. Výroky o nejasné budoucnosti fiskální politiky, a to v krátkodobém i dlouhodobém horizontu jsou zcela na místě.
Druhým ohniskem sváru mezi premiérem a některými členy bankovní rady je termín vstupu ČR do eurozóny. Za prvé, dokud nebude důvěryhodný výhled dlouhodobé stabilizace veřejných rozpočtů, a za ten se nedá považovat dosavadní „reformní“ úsilí předchozích kabinetů ani současné vlády, není potřeba o termínu vůbec mluvit. Za druhé je zcela legitimní pokračovat v diskusi o vhodném termínu. Slovo „dříve“ totiž nemusí být synonymem výrazu „lépe“. Jako by nestačilo poučení horkou jehlou ušité evropské ústavy. Kdo jiný by se měl diskuse o termínu přijetí eura účastnit než centrální banka, které se to nejen přímo týká, ale také disponuje nejrozsáhlejším analytickým týmem. Otázka vhodnosti a termínu přijetí eura by měla být primárně řešena na odborné úrovni a až poté ve Strakově akademii a parlamentních kuloárech. Na to se mohl premiér zeptat při návštěvě Velké Británie svého protějšku. Tony Blair si sice přál, aby se v jeho zemi platilo eurem, testy vhodnosti připravené a vyhodnocené odborníky řekly opak a otázka byla vyřešena.
Další třecí plochou je výrok vicepremiéra Luďka Nidermayera o nadměrné regulaci české ekonomiky. Do této kategorie se dá zařadit i již zmíněná snaha zvýšit regulaci bank a pojišťoven. Těžko se hledají racionální argumenty pro tyto kroky. Spíše se zdá, že jde o vhodné předvolební téma. Trochu zarážející je ticho ostatních politických stran v této kauze. Zda je česká ekonomika regulována přespříliš objektivně asi nezměříme. V žebříčku ekonomické svobody, počítaného organizací Heritage Foundation a listem Wall Street Journal, jsme si letos o jednu pozici pohoršili oproti loňsku a nyní nám náleží 33. příčka hned za Barbadosem. Důležité je, že dílčí index regulace je v ČR hodnocen známkou tři (z pěti), zatímco měnová politika dostala jedničku. Navíc se podle tohoto ukazatele situace průběžně zhoršuje. V roce 1995 byl index regulace hodnocen známkou jedna, od roku 1998 stupněm dvě a v roce 2002 jsme již dostali trojku.
Není to ovšem poprvé, co se snaží současný premiér umlčet kritiku. V loňském hodnocení konkurenceschopnosti Světovým ekonomickým fórem jsme se posunuli na 40. příčku z 39. místa o rok dříve. Současný premiér krátce po zveřejnění této informace napsal pro Hospodářské noviny článek, v němž uvádí, že si takové hodnocení nezasloužíme, že Světové ekonomické fórum nemá pravdu a vymýšlí teorii o konspiraci liberálních ekonomů. To vše, aniž by se seznámil s metodologií počítání indexu konkurenceschopnosti. Spor o hranici mezi vhodností odborné diskuse a nutností politického rozhodování asi nevyřešíme, ale má-li premiér a jeho vláda energie nazbyt, je řada nedořešených témat, kde se lze realizovat, jejichž význam vysoce převyšuje téma bankovních poplatků.
Patria k tématům fiskální politiky vydala následující obsáhlé analýzy:
*
Jak reformovat daňový systém v ČR
*
Deregulace nájemného
*
Koncepce penzijní reformy – hledání základních parametrů