Co mají uvedená témata společného? Vše pochází z české dílny. A co mají rozdílného? První dvě pochází z říše pohádek a beletrie, poslední bohužel představuje současnou situaci ve vládě. Poté, co ministerské křeslo opustil Jiří Rusnok, prezident Václav Klaus a média si neodpustili uštěpačnou poznámku, že vládu opouští jediný člověk s ekonomickým vzděláním. Po víkendovém sjezdu ČSSD se ovšem zdá, že Rusnokův odchod znamenal více než jen změnu vzdělanostní struktury vlády.
Kromě volby vedení se totiž sjezd ČSSD zabýval také ekonomickými tématy. V centru pozornosti byla samozřejmě Sobotkova reforma veřejných rozpočtů. Místopředseda hospodářské komise ČSSD Miloš Pick prohlásil, že hlavní je hospodářský růst a rozpočtová reforma je až na druhém místě. Podle něj stačí do roku 2006 snížit rozpočtové schodky k pěti procentům HDP. Valtr Komárek jej doplnil tvrzením, že nárůstem státního dluhu jsme nadměrně strašeni a že dluh může klidně vyšplhat na bilión korun.
Oba pánové mají pravdu. Hospodářský růst je v západní civilizaci orientované na maximalizaci spotřeby skutečně hlavním cílem ekonomické politiky. Z dlouhodobého pohledu lze maxima celospolečenské spotřeby dosáhnout omezením fluktuací hospodářského růstu, tj. stabilizační politikou. Pojmy jako přehřátí ekonomiky, vytlačování soukromých investic, Lafferova křivka či Barro-Ricardova ekvivalence se vyučují nejpozdějí v druhých ročnících vysokých škol poskytujících ekonomické vzdělání. A že nejde jen o teorii, svědčí řada výzkumů renomovaných nadnárodních institucí. Hospodářský růst a rozpočtová reforma nejsou protivníci, ale komplementy. Můžeme vést diskusi o načasování jednotlivých kroků reformy veřejných rozpočtů v souvislosti s očekávaným vývojem hospodářského cyklu, pro maximalizaci hospodářského růstu z dlouhodobého pohledu je rozpočtová reforma „až na prvním místě.“
Státní dluh se může vyšplhat nejen na bilión korun, klidně i dva či tři bilióny korun a česká ekonomika to přežije. Veřejný dluh by ostatně hranici jednoho biliónu mohl překonat velmi brzy, již v roce 2005. Údaje za loňský rok ještě nejsou známy, podle ministerstva financí se mohl vyšplhat na 450 mld. Kč (20% HDP). Vezmeme-li do úvahy rozpočet schválený na letošní rok, úhradu CME nařízenou mezinárodní arbitráží a odhady hospodaření státních mimorozpočtových institucí, můžeme se na konci letošního roku pohybovat již na 620 mld. Kč (26% HDP). Bez rozpočtové reformy jsme na biliónu v roce 2005 na dvou biliónech na přelomu let 2009 a 2010. Pro zajímavost, jeden bilión znamená 100 tis. Kč na každého. S rostoucími dluhy samozřejmě rostou i jejich splátky. Jistě, lze argumentovat, že ve srovnání s některými zeměmi EU je naše zadlužení mizivě nízké. Vládní dluh v Itálii loni činil 107 % HDP, v Belgii 105% HDP, stejně jako v Řecku. Potíž je v tom, že u těchto zemí díky jejich vyspělosti nikdo nepochybuje o splácení závazků, kdežto u zemí zařazených do „emerging markets“ jsou finanční trhy daleko méně shovívavé. Dluh české vlády může klidně růst několik dalších let, aniž by to někoho znepokojilo. Ovšem stejně jako auto nezastaví na místě, když sešlápnete brzdový pedál, ani veřejné rozpočty se hned neuzdraví. Již nyní se musí začít šlapat na brzdu, abychom zbytečně neriskovali ztrátu trpělivosti zahraničních investorů. A nemusí se ani jednat pouze o jejich citlivost na vývoj vládního a veřejného dluhu, ale také o neschopnost vstoupit do eurozóny nedlouho po ostatních středoevropských zemích. Navíc návrh reformy z dílny ministra financí není nijak zvlášť ambiciózní. Do roku 2006 by se měl deficit veřejných rozpočtů jen snížit (na 4,9% HDP v první variantě, příp. 3,7% HDP v druhé variantě), nikoli eliminovat. Vysoké zadlužení můžeme zaplatit nejen umořováním dluhu a výplatami kupónů ze státních dluhopisů, ale také měnovými turbulencemi, vysokou inflací a nezaměstnaností a zpomalením hospodářského růstu. Ve slušné společnosti se dluhy platí, v neslušné vymáhají.
Zatímco ekonomická teorie si svou hlavní keynesiánskou éru víceméně odžila a hlavní proud ekonomie do svého spektra jako protiváhu opět zařadil neoklasické koncepty, praxe hospodářských politik je rozpačitá. Některé země se z keynesiánské kocoviny a snu o státu blahobytu víceméně probraly, jiným se to příliš nedaří. Pro ilustraci si stačí porovnat hospodářský růst a nezaměstnanost ve Velké Británii, USA s Německem a Francií. Ve světě, podobně jako u nás, se totiž velmi často stává, že ekonomiku neřídí ekonomové. Politický mandát je sice hezká věc, bez patřičných vědomostí a schopností, ovšem může natropit víc škody než užitku. Zatímco při čtení Švejka se můžeme docela dobře pobavit, stejně jako nad postavičkami z Kocourkova, čtení některých návrhů týkajících se rozpočtové politiky však připomíná ekonomický horor.
David Marek