Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Startujeme seriál sond do tuzemské ekonomické historie, který na Patria.cz naleznete každý letní víkend. Zahajujeme jej dobami Rakousko-Uherska a v prvním rozhovoru s profesorkou Antonií Doležalovou. Ta se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v současné době působí na Univerzitě v Cambridgi a čerstvě vydala v Británii knihu s titulem „A History of Czech Economic Thought“, která rozebírá dějiny českého ekonomického myšlení. Kdy a jak se věci měnily k lepšímu? Jak se na rozvoji podepsala krize v roce 1873? Jak vznikl domácí finanční sektor? Jak jsme si vedli v oblasti vzdělanosti či tehdejších technologií? Jak v obchodě a kdo byli naši nejvýznamnější partneři?
Patria.cz: Jak vypadala naše ekonomika v období Rakousko-Uherska?
Když mluvíme o Rakousko-Uhersku, myslíme období po roce 1867. České země byly součástí habsburské monarchie o tři sta let déle a v rámci habsburského soustátí se české země vyvíjely jako jedna z jeho dědičných zemí. Myslím, že je důležité mít v patrnosti vývoj od konce Třicetileté války, která byla pro celou střední Evropu naprosto radikální změnou společenských a sociálních poměrů.
Kdyby totiž někdo, kdo žil v Rudolfinské Praze, navštívil Alžbětinský Londýn, nezaznamenal by zřejmě žádný zásadní rozdíl. Vždyť Jan Amos Komenský v západní Evropě, včetně Londýna, radil, jak uspořádat vědu a vzdělávání. Třicetiletá válka tento stav dramaticky změnila. Počet obyvatel v Českých zemích klesl z okolo 1,750,000 na 950,000. Ze 782 měst a 36 000 vesnic a panství, která existovala v roce 1618, jich po válce v roce 1648 zbývalo 230 resp. 600. Jedna třetina půdy zůstala neobsazená. V dalších desetiletích a v průběhu 18. století se opakovala neúroda, v 70. letech 18. století postihl České země hladomor, kterému padla za oběť asi desetina obyvatelstva… To vše spolu s novými válkami – s Turky či Francií, o Slezské dědictví – vedlo k poklesu ekonomické výkonnosti Habsburské monarchie.
Navíc, zatímco se v západní Evropě rozvíjel kapitalismus, a pomalu ale jistě vítězil, v českých zemích se po Třicetileté válce upevnil feudalismus skrze tzv. druhé nevolnictví; známější a slavnější je pojem robota, i když v jiné souvislosti. Tento systém spoutal pracovní sílu, kterou kapitalismus potřeboval, s půdou a s vlastníky té půdy způsobem, který v mnoha ohledech připomínal otroctví.
Nejnovější výzkumy sice ukazují, že to nevolnictví nebylo tak tuhé, jak si představujeme kvůli vžitému termínu „doba temna“. Bylo možné třeba vyrazit do světa na zkušenou – světem teď myslím třeba i jiné panství, ale byli to spíše jedinci a ta početně nepatrná skupina osob, která v každé době a v každém společenském uspořádání žije na okraji společnosti.
Bylo ale více faktorů, které ovlivnily hospodářský vývoj českých zemí. Třeba role šlechty byla dvojaká, chyběl domácí podnikatelský étos a školství bylo v rukou jezuitů, či jiných církevních řádů, takže co nebylo v Bibli, to se učit nesmělo a probíhala rekatolizace.
Patria.cz: Kdy se věci měnily k lepšímu?
Už panovníci ve druhé polovině 17. a v 18. století se snažili s tou situací něco dělat tím, že zvali zahraniční odborníky, aby jim pomohli situaci napravovat, protože si problémy uvědomovali. Role školství je nepřehlédnutelná. Byla to Maríe Terezie, kdo v roce 1774 učinil vzdělání veškerého obyvatelstva záležitostí státu zavedením povinné školní docházky pro děti mezi 6 a 12 rokem věku; vedle toho tzv. učené společnosti v duchu nejlepší osvícenské tradice usilovaly seznámit s výsledky soudobé vědy nejširší veřejnost. Ale byly to právě ekonomické zájmy šlechty chráněné druhým nevolnictvím, které zpomalovaly šíření liberálních myšlenek v zemi, protože šlechtě daný stav vyhovoval, a zároveň to bylo individuální úsilí jednotlivých českých šlechtických rodin (v teritoriálním smyslu, jejich původ mohl být italský nebo francouzský), kdo se o toto šíření nejvíce zasloužil. Vedle šlechty byl druhým ambivalentním faktorem vliv jezuitů a dalších církevních řádů, se kterými je spojována rekatolizace – ale právě oni byli hlavními šiřiteli osvícenských myšlenek. Důvod byl prostý. Právě s kněžími a faráři byly v každodenním styku nejširší vrstvy obyvatel.
Situace se začala měnit až v polovině 19. století. On totiž ani rok 1848 nebyl radikálním bodem zvratu, institucionální změny mají delší sinusoidu. Zásadní překážka rozvoje kapitalismu v Čechách padla s přijetím živnostenského zákona v roce 1859 a obchodního zákoníku v roce 1862; jimi stát proklamoval téměř naprostou podnikatelskou svobodu a otevřel bezprecedentní zakladatelskou horečku: od dubna 1867 do dubna 1873 bylo v Rakousku vydáno 1005 povolení k založení akciové společnosti a skutečněˇ realizováno bylo 628 společností s kapitálem 2,58 mld. zlatých; v českých zemích na přelomu 60. a 70. let působilo asi 300 akciových společností.
A je také třeba zdůraznit, že neříkám nic o tom, že to byly české firmy – jen že vznikaly v českých zemích. Byly to české, německé i židovské firmy. To je vždycky důležité si uvědomovat – že když mluvíme o českém hospodářství v 19. století a jeho bouřlivém rozvoji, tak myslíme české teritoriálně a ne nacionálně. Tento rozdíl se často ve výkladech českých dějin přehlíží, až úplně zamlčuje. Jsem přesvědčená, že tím se vytrácí cosi podstatného z našeho vnímání minulosti.
Patria.cz: Co tedy dělali Češi mezi tímto obdobím a první světovou válkou?
Čechy nacházíme většinou jako zaměstnance. Pokud už se do něčeho pustili v tomto období sami, mělo to podobu spíš menších podniků, přesněji živností, v nichž pracovali třeba pouze rodinní příslušníci. Uvedu jeden příklad za všechny. Když se na počátku 20. století začal v českých zemích dynamicky rozvíjet textilní průmysl, existovalo zde 11 podniku° s více než 1000 zaměstnanci, ale 90 % všech textilních závodu° tvořily domácké podniky s maximálně pěti zaměstnanci, a v nich pracovalo 40 % všech textilních dělníku°.
Ti, kteří měli velké podniky, to byly spíše výjimky. Ringhofferovi, čeští Němci, potom firmy Hernych, Klazar, Bartoň a Menšík a další. Nesmíme zapomenout na Josefa Hlávku. Obecně ale určitě platí, že rozvoj obchodu a výroby zabezpečovala v českých zemích německá a židovská populace.
Podle odhadu disponovali čeští podnikatelé před první světovou válkou jen asi 20–30 % kapitálové hodnoty průmyslu českých zemí a jejich vliv v žádném odvětví – s výjimkou cukrovarnictví – nebyl dominantní. Hospodářskou základnu Čechu° v Čechách tvořilo nadále zemědělství, řemeslná výroba, maloobchod, řepařství a cukrovarnictví, pivovarnictví, sladařství, dřevařský průmysl a lihovarnictví. Zpracovávali výstupy ze zemědělství, a dělali vlastně to, co před nimi 300-400 let dělaly šlechtické velkostatky, které měly svoje nevolníky.
Patria.cz: Jak se na rozvoj kapitalismu podepsala krize v roce 1873?
To období po roce 1848 bylo zvláštní tím, že trvalo skutečně jen jeden hospodářský cyklus, ve kterém s neúprosnou pravidelností přichází krize a ta přišla právě v roce 1873. Byla to opravdu velká deprese, o které se dnes moc nemluví, ale byla stejně zničující, jako ta ve 30. letech 20. století. Zhroutila se vídeňská burza, právě když tam byla zahájena první světová hospodářská výstava.
Většina firem zkrachovala a zanikla, protože byly kapitálově slabé, nebo byly postavené na půjčkách. Tato krize vývoj kapitalismu radikálně zpomalila. Zastavila proces rozvoje kapitalismu v nejhorší možné situaci.
Už se totiž začalo něco dělat, vlastními silami, bez pomoci státu, a najednou přišla krize a ukázalo se, jako by to bez toho státu vlastně nešlo. Vznikl dojem, že stát potřebujeme, že jinak tu Anglii nikdy nedoženeme, když je 300 let před námi. Proto začala být v Čechách populární bismarckovská sociální politika a německá historická škola. Zkusili jsme to liberálně a nešlo to. Mělo to devastující účinky na povědomí o kapitalismu.
Patria.cz: Kdo z podnikatelů krizi přežil?
Jen ten, kdo měl dobrou vazbu buď na stát, nebo na nějakého bankéře. Ten, kdo měl sociální kapitál. To v počátečním období kapitalismu na Západě nevidíme, tam se mohl prosadit jen ten, kdo měl podnikatelský étos, kdo měl nějaký nápad. Myslím, že ta krize kapitalismus v českých zemích už natrvalo stigmatizovala. Vžilo se, že podnikatel je někdo, kdo šidí a hledá vedlejší cesty.
V roce 1873 byly už některé podniky tak silné, že si mohly říct o státní subvence. Ringhofferovi, kteří podnikali v železářství, strojírenství a hutnictví, tu krizi skoro nepocítili, neboť dostali v roce 1865 obrovskou zakázku od Františka Josefa I., aby státu dodali vagóny a vlaky. Rothschildové totiž dali peníze na železnice a Rakousko je začalo budovat. A když máte od státu zakázku na 20 let, tak vás žádná krize nerozhodí.
Patria.cz: Takže byli „too big to fail“?
Přesně tak. To bylo štěstí několika velkých firem. Sami Ringhofferovi byli považováni za Němce a po roce 1945 byli znárodnění, ale teď se k nim zase hlásíme, že to byli velcí čeští podnikatelé. Protože už jsme zapomněli ten pocit patriotismu a soudržnosti, který byl budován na stavovských a teritoriálních, lépe řečeno komunitních principech. Ty komunity nemusely být nutně národní, a přesto jejich členové pociťovali sounáležitost.
Patria.cz: Jak vlastně vznikl zdejší finanční sektor?
S tím kapitalistickým étosem 50. a 60. let 19. století souviselo i to, že začaly vznikat družstevní spořitelny. Spousta lidí se najednou octla bez ochrany svého feudálního pána, začali pracovat sami a úspory, které získali tím, že dostávali peníze za svou práci, střádali do vesnických družstev (říkalo se jim někdy kampeličky, ale to je nepřesný výraz). Byla inspirována zkušenostmi z Německa, kde působila Raiffeisenova a Schulze-Delitzschova družstva. Institucionálním potomkem těchto družstev drobných střadatelů je Česká spořitelna.
Spořitelní družstva často fungovala tak, že když šli lidé v neděli z kostela, seděl tam za stolem před dveřmi kostela příslušný úředník a vybíral peníze. V sobotu dostali výplatu a v neděli ráno dali ty peníze do spořitelny. Jinak by je utratili, propili, protože s nimi neuměli hospodařit.
Z krize v roce 1873 vyšly české bankovní subjekty posílené. Je zde ovšem zřetelný paradox: bankovnictví bylo nejrychleji se rozvíjející složkou podnikání a zároveň podnikání Cˇechu° v Čechách trpělo nedostatkem kapitálu.
Patria.cz: Kam pak banky investovaly?
Neměly žádné nacionální ohledy. Na východě. Krize totiž posunula funkci bank směrem k systematickému zasahování do průmyslového, obchodního i zemědělského podnikání. Banky tím získaly významné postavení v rámci Rakousko-Uherské monarchie, ale podstatnou část svého disponibilního kapitálu vyvážely dál na východ – nejprve do méně vyspělých částí monarchie, a potom dál do Ruska a na Balkán. Viděly tam rychlejší obrat a vyšší úrokovou míru z půjčování peněz. A zatímco v hospodářské praxi měla jejich expanze za následek odliv kapitálu a jeho nedostatek na domácím trhu a pro potřeby českých ekonomických subjektu°, v rétorické roviněˇ byla tato expanze často zdůvodňována slovanskou vzájemností, potřebou hospodářské jednoty utlačovaných menšin, ochranou před expanzí němectví na východ, dokonce odporem proti Vídni. Navíc banky obchodovaly zbožím, nejen penězi – expandovaly tam, kam šly konkrétní výrobky – cukr, zemědělské stroje, suroviny jako uhlí apod.
Když banka investovala třeba do založení pivovaru na Ukrajině nebo v Bulharsku, tak se stala také vlastníkem. Šla do toho, aby si ten kapitál ohlídala, byly to opatrné investice. Jistota byla dána tím, že si banka obsadila pozice ve správní radě. Objevuje se tak fenomén, který lze bez nadsázky označit za český imperialismus. A v dobové literatuře pro něj existuje v spousta dokladů.
Patria.cz: Jak jsme byli ekonomicky rozvinutí v rámci monarchie?
I přes krátkost trvání a národnostní dimenzi ono liberální období zanechalo v Čechách natolik zřetelné stopy, že v poslední třetině 19. století v rámci monarchie pouze české země a Dolní Rakousy (Vídeň a její okolí) byly skutečně průmyslově agrární, a v některých odvětvích dosáhly české země takřka monopolního postavení v rámci monarchie, jako ve výrobě porcelánu, zpracování lnu, vlny či cukrovarnictví; rostl také podíl železářství, strojírenství a těžby uhlí. Od konce 19. století se České země dokonce rozvíjely podstatně rychleji než monarchie jako celek, ale i než hospodářsky vyspělejší Horní a Dolní Rakousy a Vídeň.
Jednotlivci (a to je moje hypotéza, potvrzená už mnoha konkrétními případy), ze kterých se stali velcí a významní podnikatelé, kteří ovlivňovali diskurz v celém Rakousko-Uhersku, většinou prošli zkušenostmi v zahraničí. Ač jejich rodiče měli často selský původ, ve 40. letech je poslali do světa. Vrátili se se zkušenostmi z Anglie, Francie nebo Holandska. Zjistili, jak se tam věcí dělají, a začali je dělat tady taky. To je i případ Ringhofferů. Podobné to bylo třeba s Baťou.
Patria.cz: Co se týče technologií a ekonomické vzdělanosti, jak jsme si vedli?
České země nebyly lídry technického pokroku ani v rámci monarchie a už vůbec ne ve vztahu ke zbytku Evropy. Najdete tady geniální vynálezce, ale ty najdete i o staletí dříve. Čech např. vynalezl hromosvod, ale protože císaři jeho poradci tehdy řekli, že to je nesmysl, tak nebyl patentován.
Monarchie byla zaostalá, neudávala trend v žádném oboru. Technologie, které se používaly v českých zemích, se používaly o sto let dříve v Británii a Francii. A tak jako byl v českých zemích promeškán nástup laissez-faire, byl promeškán i nástup druhé vlny industrializace, který byl tažený novými technologiemi, a především Německem. Mluvím o konci 19. století. Jedním z důvodů byl i fakt, že na rozdíl od Němců se v monarchii ani v českých zemích neinvestovalo do vzdělávání nových technologicky zdatných zaměstnanců. Existující síť tzv. hospodářských škol a tzv. obchodních akademií jednak nebyla příliš hustá a jednak svým obsahem studia nové obzory neotevírala.
Ekonomové byli vzdělávání na právnické fakultě jako právníci, a mohli si sice zapsat pár předmětů, kde získali nějaké znalosti o ekonomii, ale především o státních financích, ne praktickém businessu. Jediné semináře, které se týkaly opravdu ekonomie a podnikání, byly národohospodářské semináře, které vedl Albín Bráf a tam chodilo třeba jen osm studentů.
Na technice v Praze se také učila ekonomie, ale zase ve velmi omezeném rozsahu, a s důrazem na státní finance, resp. účetnictví. Okruh ekonomicky vzdělaných lidí byl velmi úzký. Vlastně tu nebyli ekonomicky vzdělaní lidé. „Selfmademani“ byli většinou úplně bez vzdělání – s výjimkou základního, a k tomu měli jen ty zahraniční zkušenosti nebo ani to ne.
No, a i takto vystudovaní lidé pomýšleli hlavně na úřady ve Vídni, a ne na vlastní podnikání. Albín Bráf tomu říkal “česká nemoc” - popisoval tím situaci, když někdo, kdo vystudoval hospodářskou školu nebo dokonce exportní akademii ve Vídni, toužil po teplém místě v bance nebo státním úřadě, nejlépe ve Vídni, jen ne za krámský pult. Ještě na začátku 20. století psal, že bez toho Češi ty Němce nikdy nedohoní, a národní obrození nebude nikdy hotovo. Jinak řečeno, vlastní jazyk a ideály nestačí, když není nikdo, kdo by tvrdě pracoval a nesl podnikatelské riziko. Když se podíváte dnes na poměr těch, kdo pracují a živí státní rozpočet placením daní, a těch, kdo žijí ze státního rozpočtu, ani za těch sto let se toho v Čechách moc nezměnilo.
Patria.cz: S kým jsme nejvíc obchodovali?
Vždycky s Německem. Existovala totální závislost, totální souvislost německého cyklu s rakouským, respektive českým. Projevilo se to i za první republiky. Můžete se odpoutat od monarchie, ta byla po roce 1918 často označována za žalář národů, vydat vlastní peníze, založit nová ministerstva. Ale nevymyslíte si jiná obchodní spojení. A když vymyslíte a nařídíte je, nebudou fungovat. Ostatně, Německo zůstalo největším obchodním partnerem Česka dodnes.
Patria.cz: Co jsme vyváželi a co jsme dováželi? Třeba i v rámci monarchie?
Rakousko-Uhersko mělo výhodu, která se v určitou chvíli stala nevýhodou, a sice že to byl obrovský bezcelní prostor. V literatuře se používá slovní spojení “manželství textilu a pšenice.” To přesně vystihuje pohyb zboží uvnitř monarchie z východu na západ a opačně. Západní část monarchie, včetně českých zemí, profitovala z toho, že druhá půlka Rakousko-Uherska byla zaostalá. Takže to, co se vyprodukovalo na západě císařství, se komfortně, bez potíží a konkurence vyvezlo do východní části. Zahraniční obchod nebyl nezbytný. Ale stroje, technologie a zařízení, ty se dovážely ze Západu. V monarchii se vyráběly stroje pro potravinářský průmysl, zařízení do pivovarů a do výrob navazujících na zemědělskou výrobu. Výjimkou byl samozřejmě automobilový průmysl.
Nevýhoda velkého bezcelního prostoru se projevila záhy po rozpadu monarchie: obtížné hledání nových obchodních cest, ale především, technologická zaostalost.
Doc. PhDr. Ing. Antonie Doležalová Ph.D. se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současné době působí na Univerzitě v Cambridgi. Čerstvě vydala v Británii knihu s titulem A History of Czech Economic Thought, která rozebírá doposud ne příliš probádané dějiny českého ekonomického myšlení.