Morální hazard vzniká v situaci, kdy mají ekonomické subjekty motivaci pro nebezpečné chování, protože se cítí být v bezpečí před jeho negativními důsledky. Tento jev se nyní stal klíčovým problémem ekonomické politiky, kterého se obávají jak vlády, tak centrální banky. Situace se zhoršila po pádu Lehman Brothers. Ten americká vláda připustila pravděpodobně na základě obav, že záchrana této společnosti by vedla další investiční banky k podstupování větších rizik. Dramatické důsledky, které bankrot měl, jsou pak obecně známy.
Problém morálního hazardu se prolíná i krizí v Evropě. Ve snaze eliminovat pocit, že vládní dluhopisy představují bezrizikovou investici, se objevily požadavky německé vlády na to, aby soukromý sektor nesl část nákladů pomoci, která byla poskytnuta Řecku. Tyto požadavky ale zároveň napomohly k rozšíření nákazy na další země.
Obavy z toho, že by vlády zadlužených zemí ztratily motivaci k zodpovědnému chování, zase vedou Německo a ECB k odmítnutí monetizace velkého objemu vládních dluhopisů. Tento negativní postoj trvá přesto, že některé ze zemí trpí pouze krizí likvidity - současný stav pak může její trvání prodlužovat.
Patrný je tedy systematický konflikt mezi snahou o vyhnutí se morálnímu hazardu a snahou o eliminaci významných krátkodobých hrozeb. Zdá se, že problém tkví v tom, že politika zaměřená na vyhnutí se morálnímu hazardu musí být oznámena dlouho dopředu a nemůže být implementována ve chvíli, kdy se objevují jiné komplikace. To znamená následující: Banky a investoři měli být již před dlouhou dobou varováni, že americká vláda nebude investiční banky zachraňovat. Mělo jim také být oznámeno, že veřejný dluh zemí eurozóny je rizikový, regulátoři ale vysílali přesně opačné signály. ECB měla již před dlouhou dobou oznámit, že nebude monetizovat veřejný dluh, protože většina investorů se domnívala, že k tomu nakonec dojde.
Potíž tedy spočívá v tom, že „pravidla hry” nebyla známa dopředu. Kdyby americká vláda varovala, že nechá padnout i velkou finanční instituci, rizika protistran by byla již dopředu omezena. Dluhopisy zemí eurozóny byly prezentovány jako bezpečné aktivum, snaha o přenesení ztrát na investory pak jejich status nečekaně změnila. A ECB před krizí nikdy jasně neuvedla, že v případě zadlužených zemí nebude moci hrát roli věřitele poslední instance. Prevence nečekaných šoků vyžaduje dlouhodobou znalost pravidel.
(Zdroj: Natixis)