Pokud se má eurozóna dostat z krize, musí být splněny dva základní cíle. Prvním z nich je navedení Řecka, Portugalska a dalších zadlužených ekonomik na trajektorii, která je povede ke klesajícímu poměru dluhu k HDP. Fiskální utahování zde nefunguje, protože tento poměr zvedá. Fungoval by odpis dluhu, možná i větší záchranné půjčky. Tyto dvě možnosti by ale zase vytvořily morální hazard a ztížily by tak dosažení druhého cíle. Tím je snížení pravděpodobnosti dalších dluhových krizí v budoucnu. Toho lze dosáhnout jen fiskální zodpovědností. Její dosažení prostřednictvím různých pravidel dříve nefungovalo, protože nebylo vynucováno.
Součástí řešení mohou být eurodluhopisy. Euro trpělo fragmentací dluhopisových trhů ještě v době, kdy si eurozóna vedla dobře. Centrální banky v Číně a dalších zemích přitom zoufale hledají alternativu k dolaru a americkým vládním dluhopisům. Eurodluhopisy by i přes všechny problémy představovaly atraktivní alternativu jak pro centrální bankéře, tak pro portfolio investory po celém světě. Musí být ale vhodně strukturovány a mít pevný fundamentální i politický základ. Například Německo momentálně proti navrhovaným eurodluhopisům protestuje, protože kdyby je jednotlivé vlády vydávaly bez omezení, problém nezodpovědné fiskální politiky by to pouze prohloubilo. Přichází proto s alternativním návrhem.
Je tu ale verze eurodluhopisů, která by fungovat mohla. Dluh do výše 60 % HDP jednotlivých zemí by získal garance ze strany celé eurozóny. Měl by seniorní statut a v podstatě by šlo o eurodluhopisy. Tyto „modré“ dluhopisy“ by investoři vnímali jako bezpečné. Pokud by země vydala dluhopisy nad hranicí 60 % HDP, šlo by o podřízený dluh – „červené“ dluhopisy, které by garance eurozóny neměly. Ručily by za ně tedy jen jednotlivé země. Tento návrh již byl v Evropě intenzivně probírán, vyzdvihovány byly ale hlavně jeho nedostatky. Podle mého názoru však umožňuje hlavně to, aby daná země těžila z posunu správným směrem. Pokud se budou investoři domnívat, že dluh vzrostl jen kvůli mimořádným okolnostem (například přírodní pohroma), nebyla by riziková prémie na nové dluhopisy vysoká. V ostatních případech by u červených dluhopisů fungoval regulační mechanismus vysokých sazeb podobně, jako je tomu u jednotlivých států v USA, nebo jako tomu bylo u Itálie a Řecka před vstupem do eura.
Mechanismus rizikových prémií u červených dluhopisů by fungoval automaticky. Nemuseli bychom se spoléhat na dopisy od bruselských byrokratů, kteří se stejně ukázali být bezmocní. Nutné by nebyly ani dluhové limity, které stejně nelze vymáhat. Do uvedeného režimu modrých a červených dluhopisů samozřejmě není možné skočit okamžitě. Nejdříve je nutno vyřešit nadměrnou zadluženost a problémy bankovního sektoru, jinak by tento plán byl sám o sobě destabilizující, protože by většinu zemí poslal do červené zóny. Lze jen těžko říci, jaká jsou dobrá krátkodobá řešení. V případě Řecka to může být default a odchod z eurozóny. Vlády a banky ostatních zemí budou muset být ochráněny před nákazou dalšími penězi z EFSF, ESM a od ECB. S nimi se budou samozřejmě pojit přísné podmínky.
Uvedené je výtahem z „Could Eurobonds be the answer to the Eurozone crisis?“, autorem je Jeffrey Frankel, profesor ekonomie na Harvard Kennedy School.
(Zdroj: VOX)