Jednou z nejznámějších prací Noama Chomského, amerického filosofa, politického aktivisty a bývalého profesora lingvistiky na slavné univerzitě the Massachusetts Institute of Technology (MIT), je kniha “Vytváření obsahu: Politická ekonomie masových médií” (‘Manufacturing Content: The Political Economy of the Mass Media”) z roku 1988. Tato kniha tvrdí, že masová média ve Spojených státech jsou efektivní a mocné ideologické instituce, které používají samo-regulační propagandistický model, sofistikovanější a přitom robustnější než ty, se kterými se běžně setkáte v různých diktátorských režimech ve světě. Média, říká Chomsky, aplikují pět základních filtrů samorecenze. Těmito filtry zarámují veškeré zprávy a komentáře, často podvědomě, a tím si zajištují své přežití, a jejich editoři a novináři své zaměstnání.
Těchto 5 dobrovolných filtrů začíná vlastnickou strukturou médií: Chomsky argumentuje, že dominantní masová média současnosti jsou velké firmy, od kterých se očekává zisk. Proto nutně musí reprezentovat finanční zájmy svých akcionářů. Kromě toho nejsou světová média současnosti schopna přežít bez reklamy. Zpravodajská média proto musí zohledňovat politická přesvědčení a předsudky a ekonomické zájmy svých inzerentů. Zdroje zpráv vytváří třetí dobrovolný filtr: Chomsky tvrdí, že v naší éře zpravodajské syndikalizace pochází většina zpráv z relativně omezeného okruhu zdrojů, které zahrnují vládní kruhy a největší korporace. K tomu, aby se dostávaly k nejčerstvějsím informacím z těchto zdrojů, musí televizní stanice nebo noviny o těchto informacích reportovat určitým způsobem. Pokud to neudělají, budou se pro ně tyto informační zdroje stávat méně a méně dostupnými a to bude zcela jistě mít další negativní konsekvence. Dalším filtrem je obava z konsekvencí publikování jakýchkoliv kontroverzních názorů nebo informací nebo zařazení pořadů na kontroverzní témata do programového vysílání (konsekvencí typu rozhořčených dopisů, stížností a v USA samozřejmě soudních žalob, které jsou nedílnou součástí americké kultury). Takové reakce mohou být pro media dosti drahé, ať již kvůli ztrátě inzerce od pobouřených inzerentů nebo kvůli právním nákladům na obhajobu a podobně. Obava z takovýchto konsekvencí může automaticky bránit médiím publikovat určité druhy faktů nebo názorů. V původním vydání knihy z roku 1988 uváděl Chomsky jako pátý filtr antikomunismus. V nejnovějších vydáních Chomsky argumentuje, že od konce studené války v r. 1991 byl antikomunismus nahrazen "válkou s terorem", která se stala jedním z hlavních všeobjímajících společenských kontrolních mechanismů naší doby.
Výše zmíněná samoregulace médií se podle Chomského projevuje nejen ve zprávách a komentářích na geopolitická témata, ale i ve zpravodajství ekonomickém a vůbec ve všech druzích žurnalismu hlavního proudu. S tímto názorem samozřejmě nemusíte souhlasit. Chomsky jako autor ve skutečnosti sám silně polarizuje. Jeho publikum jej zbožňuje, jeho kritici jej nesnášejí. Dokonce jsem si nedávno přečetla zajímavý komentář, podle kterého jediný další sociální vědec, který vyvolává obdobně vyhraněné reakce je Milton Friedman, chicagský ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kterého britský časopis The Economist označil za "nejvlivnějšího ekonoma 2. poloviny 20. století … a dost možná celého 20. století”.
Nehledě na to jestli jste nebo nejste přívržencem Noama Chomského, poskytuje podle mého názoru to, co říká, důležité nástroje kritického myšlení, vhodné při analýze různých zpráv. V dnešní době a v posledních pár letech ty zprávy moc dobré nebyly. Ve skutečnosti byly dost hrozné. Jen když jsem si četla dnešní Financial Times, dozvěděla jsem se, že “Zranitelnost USA vůči fiskálnímu útesu podrývá náladu na trzích”, že “ Schäuble zabrzdil plán bankovní unie”, a, ovšem, že, “Evropa je rozdělena nad úkolem vytvoření bankovní unie”, že “stagnující zlato padá pod $1,700”. The Economist mi hrdě oznamuje na dnešním Twitteru, že “pokud se inflační očekávání trhu ukáží přehnaná, výsledkem může být zlá recese”.
Podívejme se tedy na tyto ukázky novinářského umu jednu po druhé. Kromě toho, že i ta nejvíc renomovaná média současnosti mají pocit, že musí vše reportovat s patřičným nádechem senzace (Fiskální útes? Zlato padá? Zlá recese?), obecná nálada dne je konstruovaná negativně, a to tak, že velmi. Opravdu si myslíte, nebo někdo jiný, koho znáte, že se kongresu, senátu a prezidentu Spojených států nepodaří dosáhnout na poslední chvíli nějakého přijatelného kompromisu a že se celá největší světová ekonomika zřítí do jakési naplánované propasti recese? Já si to nemyslím. Tak proč chceme až do poslední chvíle předstírat, že se jedná o nějaké skutečné drama? Zpravodajství o eurozóně a o evropské unii jako takové se také naprosto změnilo, pro mne možná až nepozorovaně, někdy okolo roku 2007-2008, z celkem oslavného na “všechno zkazí”. Jen se nad tím zamyslete. Krize evropského státního dluhu, evropská bankovní krize, Německo za to odmítá zaplatit (čti “jak by správně mělo”), Francie se potácí řadou korupčních skandálů na nejvyšších místech a nyní je vedena obecně zesměšňovaným prezidentem (čti “to jí patří”), celá jižní Evropa je zbankrotovaná již několik desetiletí, celé rozšíření EU na východ byla v zásadě chyba, všichni se jen o všem hádají a jakékoliv rozhodování je naprosto paralyzováno, a tak mohu pokračovat dále a dále.
Proč jen tak přijímáme tento nepřetržitý proud negativity bez toho, abychom se zastavili a přemýšleli? Jak to je s tím padajícím zlatem? Od roku 2003 světová cena zlata vzrostla z 360 amerických dolarů na současných 1,690 amerických dolarů. Zhruba před rokem cena zlata sice krátce poskočila nad $1,800 amerických dolarů, ale jinak se nachází na historickém maximu od roku 1833, což je nejdelší historická datová řada, kterou jsem našla. Po většinu 20. století se cena zlata pohybovala na úrovni pod 100 americkými dolary.
Skoro jsem zapomněla na starý dobrý The Economist. Tak já jsem se posledních pár let trápila tím, že pumpování peněz do ekonomiky Evropy a USA ze strany centrálních bank, tzv. quantitative easing, roztočí inflaci tak, že, jak cynici mezi námi rádi tvrdí, se inflace postará o všechen ten státní dluh, který vlády nemají z čeho splatit. Proto jsem se snažila rozhodnout, do kterých aktiv investovat tak, aby poskytovala co největší ochranu před inflací. Měla jsem s tím dost starostí, protože jak akcie tak nemovitosti se vydaly na jakousi semi-permanentní jízdu na horské dráze. A teď se navíc musím připravit na to, že místo inflace, nebo nádavkem, protože jsme si to všichni špatně spočítali, tady bude další recese, “zlá” recese, na rozdíl od těch hodných, které jsme právě zažili. Proč to prostě nevzdám, nebo aspoň nevzdám čtení všech těchto zpráv?