Každý, kdo někdy studoval základní ekonomickou teorii, většinou jako součást vysokoškolského studia, přibližně zná hypotézu efektivních trhů. Tato hypotéza tvrdí, že finanční trhy jsou "informačně efektivní " a proto nikdo nemůže dlouhodobě dosahovat nadprůměrných investičních výnosů. Ve své tzv. slabé verzi tato hypotéza tvrdí, že ceny obchodovatelných aktiv (např. akcií, obligací, nemovitostí) v sobě obsahují všechny veřejně známé informace, ve své silné verzi dokonce tvrdí, že ceny okamžitě obsahují i informace skryté, tzv. "insider" informace.
Kritici kladou víře v racionální trhy za vinu finanční krizi nedávných let, krizi, kterou stále ještě pociťujeme. Pro ty, kteří potřebují připomenutí, tato krize vypukla s nečekanou intenzitou v roce 2008 a hrozila totálním kolapsem některých z největších, dříve nedotknutelných, finančních institucí světa. Vyžádala si státní intervenci na záchranu těchto bank ze strany mnoha národních vlád, a způsobila pokles akciových trhů po celém světě. S tím související prasknutí bubliny na trhu nemovitostí i nadále zasahuje obyčejné lidi v zemích tak ekonomicky a geograficky odlišných jako Spojené státy, Irsko a Španělsko. Krize způsobila pokles obecného bohatství světové populace v řádu triliónů amerických dolarů, vedla ke světové hospodářské krizi let 2008–2012 a k přetrvávající krizi evropského státního dluhu.
Kritici, od tržních stratégů po některé vysoce postavené praktiky, jako např. bývalého předsedu Federálního rezervního systému Spojených států Paula Volckera, poukazují na to, že to byla přesně víra v hypotézy efektivních trhů, která způsobila, že lídři světových finančních trhů "chronicky podcenili nebezpečí prasknutí bubliny cen různých aktiv".
Dobře, takže jsme si kolektivně uvědomili, že naše investiční teorie, naše informační systémy a naše chápání ekonomické reality má mezery nebo je přímo pomýlené. Určitě jsme se tedy poučili, jak správně pozměnit naše chování, že? V budoucnu nebudeme investovat do aktiv, jejichž ceny závratně stoupají, nebudeme spekulovat, vytvoříme si na věci vlastní názor a nebudeme jen slepě sledovat trendy, kterým nerozumíme. Bohužel se zdá, že chování investorů a lidí, kteří obecně o věcech rozhodují, nevykazuje žádné známky zlepšení.
Co tím chci říci? Během více než 17 let, kdy pracuji v oblasti investičního bankovnictví, jsem mluvila s vysokými představiteli mnoha firem, kteří hledali růst pro své podnikání prostřednictvím mezinárodních akvizic, s různými investory z private equity, kteří pečlivě cizelovali investiční teorie pro své nové globální investiční fondy, a s řadou dalších, obecně nazývaných, kvalifikovaných investorů, jakož i s mnoha mezinárodními investičními bankéři, právníky a management konzultanty. Zapomeňte na hypotézu efektivních trhů. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že většina v přístupu k alokaci zdrojů a aktiv vykazuje obyčejnou a jednoduchou stádní mentalitu.
Začátkem nového milénia nastal boom sektoru technologie. Zaměstnanci velkých investičních bank, které obyčejně poznáte podle dobře padnoucích tmavých obleků a košil s manžetovými knoflíčky, přes noc změnili šatník na takzvaný “smart casual” neboli neformální, ne jen v pátek, ale každý den. V té době dokonce cirkulovaly v největších firmách Wall Streetu firemní emaily, které radily zaměstnancům, co to znamená a jak se správně oblékat, aby šli s dobou. (tenkrát se ještě jmenoval Dean Witter), firma s jedním z nejznámějších jmen mezi globálními investičními bankami, změnila způsob, jakým sama sebe nazývala na korporátních dokumentech a propagačních materiálech na “msdw.com”. Můj dobrý přítel, absolvent Harvardu a studia práv na chicagské univerzitě, opustil svůj šesticiferný plat a slibnou kariéru management konzultanta v New Yorku, aby založil online obchod s vínem. Nebyl sám ve svém absolutním přesvědčení, že tady leží budoucnost. Mnozí z nás si samozřejmě pamatují, jak tato technologická bublina praskla. To je tedy příklad sektorové bubliny. Poučili jsme se? Ti, kteří sledovali mnohaměsíční kampaň, která předcházela IPO firmy , mohou najít mnohé znepokojivé paralely.
Podívejme se nyní na geografické investiční trendy. Když jsem přišla pracovat do Londýna v roce 1999, svět se čerstvě vzpamatoval z tzv. asijské a ruské krize. V té době nikdo nechtěl investovat v Rusku, podnikat v Rusku, dokonce ani jen jet do Ruska, jaký to pošetilý nápad. Investoři hromadně opustili zemi, aby se nikdy nevrátili. V roce 2005, o pouhých 6 let později ty stejné investiční banky, které předtím nestačily zavírat své kanceláře v Moskvě, přebírali jedna druhé moskevské zaměstnance nabídkami stratosferických platů a prémií, protože tady přece najednou byl takový obrovský potenciál dělat byznys, všechny ty nové mamutí IPO a gigantické akvizice, tady prostě všichni musíme být. Proč? Investoři a bankéři ruku v ruce plně uvěřili investiční mantře “BRIC” (pozn.: zkratka Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Stále čekám, až mi někdo vysvětlí, co mají tyto země opravdu společného, nebo přesněji, proč je mezi nimi Rusko. V Rusku tato očekávání opravdu měla jen krátké trvání. Jestli teď chcete zaměstnat bankéře v Rusku, jsou již zase daleko levnější.
Podívejme se teď na střední Evropu. Můžeme zde vidět ty stejné intelektuální zkratky a stádní mentalitu. Samozřejmě, když se teď mluví o investování ve střední Evropě, každý myslí Polsko, ať je to koupě akcií, státních obligací nebo celé firmy. Proč? No přece, řekne dotázaný, Polsko je země s velkým domácím trhem, jediná země v rámci EU, která neprošla nedávnou recesí a “stále roste”. To samozřejmě nebere v potaz skutečnost, že Polsko je opravdu jen středně velká ekonomika, která již znatelně zpomaluje. Že měřeno skutečnou velikostí, polská ekonomika je naprosto zastíněna německou a že když si převedeme procentuální ekonomický růst do skutečných čísel, investiční teze již tak dobře nevypadá. Nebo že dlouhodobá konkurenceschopnost Polska, měřeno investicemi do výzkumu & vývoje nebo do vzdělání je v relativním vyjádření ještě slabší, a že polský průmysl stále čeká na svou plošnou modernizaci. Ceny aktiv v Polsku jsou vysoké, protože jejich inflace je způsobena jednak apetitem všech těchto zahraničních investorů, kteří chtějí “kupovat Polsko”, jednak především velkými polskými penzijními fondy, jejichž možnost investovat v zahraničí zůstává 8 let po vstupu Polska do EU stále drasticky omezena. Takže není příliš dobře možné koupit aktiva v Polsku za dobrou cenu. (Pozn.: polský HDP za rok 2011 byl 528 miliard amerických dolarů, růst HDP 2,6 % a výzkum & vývoj jako procento HDP pouhých 0,7 %. Porovnejte to se stejnými údaji pro Německo, tedy 3,48 trilionu amerických dolarů, 0,6% růstem a 2,8% podílem R&D na HDP, tj. částkou 97,4 miliardy dolarů). Ale většina lidí se takovou analýzou ani nezabývá. Prostě jen dále hledají aktiva k investování v Polsku na základě principu “dělá to každý, tak to nemůže být špatně”. To víte, když děláte to, co všichni, nemůže na Vás nikdo ukázat prstem. Ale pokud jste investor-kontrarián, a Vaše teze nevyjde, rizika neblahých konsekvencí jsou velká.
Na podobné téma jsem nedávno měla zajímavou konverzaci s generálním ředitelem jedné severoamerické společnosti. Dobře řízená firma, ziskový a dynamický hráč ve svém oboru se aktivně dívá na akviziční příležitosti na zahraničních trzích. Generální ředitel entusiasticky naslouchal, když jsem mu popisovala přednosti firmy, která je potenciálně k mání. Tato konverzace nicméně rychle skončila, když jsem zmínila, že daná firma se nachází v Evropě. “Ó ne, děkuji, já v Evropě teď neinvestuji”, byl doslova konec rozhovoru. Nezáleželo již na tom, že daná firma dováží 80 % surovin z mimoevropských zemí, že prodává skoro 70 % své výroby v severní Americe a že její celý byznys je denominovaný v amerických dolarech. Pana ředitele nezajímaly detaily, fakta. Před správní radou své firmy by prostě neobhájil, že se rozhodl investovat v Evropě, protože, jak se dozvěděli v americké televizi, starý kontinent již brzy sežehnou plameny.
Kdy se tedy poučíme?