Komoditní supercyklus – stav, kdy ceny komodit dosahují stále vyšších maxim a pak klesají na vyšší minima – stále neskončil. Navzdory euforii kolem břidlicového plynu – a samozřejmě i navzdory slabému globálnímu růstu – vzrostly ceny komodit po finanční krizi o plných 150 procent. Ve střednědobém výhledu bude tento trend dál představovat inflační riziko a podkopávat životní úroveň lidí na celém světě.
Potvrzuje to mimo jiné argument o přibližování. S dalším růstem Číny budou její zvyšující se velikost, bohatství a urbanizace nadále přiživovat poptávku po energii, obilí, nerostech a dalších zdrojích.
USA například spotřebují více než devětkrát větší množství ropy na obyvatele než Čína. Jak se však bude stále větší podíl čínského obyvatelstva přibližovat západním standardům spotřeby, zůstane poptávka po komoditách – a tím i jejich ceny – na vzestupné trajektorii.
Všechny komodity samozřejmě nejsou stejné. Zatímco například u mědi se vývoj zdá jednoznačný, protože je to klíčová komodita pro kabeláže, elektroniku a instalatérství, silná poptávka po železu není tak zřejmá vzhledem k tomu, jaký boom zažívá v posledních dvou desetiletích čínská infrastruktura.
Nejhorší odhady předpovídají pro příští desetiletí růst reálného čínského HDP kolem 7% ročně. Naopak nabídka většiny komodit nemá podle předpovědí reálně růst o více než 2% ročně. Pokud tedy čínská komoditní intenzita – definovaná jako množství určité komodity spotřebované na jednotku výkonu – dramaticky neklesne, pak čínská poptávka po komoditách bude za jinak shodných podmínek v letošním roce větší než v roce minulém.
Dokud bude čínská poptávka po komoditách růst vyšším tempem než globální nabídka, budou ceny stoupat. A rychlý hospodářský růst, který musí čínští představitelé udržovat, aby vyzvedli obrovský počet lidí z chudoby – a tím zabránili krizi legitimity –, způsobuje, že globální ceny potravin, energie a nerostů už nikdy neklesnou pod určitou hranici.
Jistě, u některých komodit, jako jsou zlato a jaderná energie, se intenzita využívání snížila. U jiných, například u hliníku a uhlí, však od roku 2000 vzrostla, případně se pokles intenzity výrazně zpomalil či zastavil na vysoké hodnotě, jak je tomu u mědi a ropy. A protože se skladba čínské ekonomiky dál přesouvá od investic ke spotřebě, poroste i poptávka po trvanlivém spotřebním zboží s vysokou komoditní intenzitou – automobilech, mobilních telefonech, instalatérských materiálech, počítačích a televizorech.
A pak je zde otázka takzvané limitní ceny (nejvyšší ceny, kterou je kupující ochoten za určité zboží nebo službu zaplatit). Limitní cena představuje maximální hodnotu, na kterou se cena určité komodity může vyšplhat, poněvadž je to cena, při níž dochází k destrukci poptávky (spotřebitelé již nejsou ochotni nebo schopni dané zboží či službu koupit).
U mnoha komodit, jako je ropa, je limitní cena v rozvíjejících se ekonomikách vyšší než v rozvinutých zemích. Jedním z vysvětlení tohoto rozdílu je zrychlující se mzdový růst napříč rozvojovými regiony, který zvyšuje poptávku po komoditách, zatímco stagnující mzdy na rozvinutých trzích vyvolávají pokles limitní ceny. Z toho vyplývá, že přinejmenším globální ceny energie, potravin a nerostů budou i nadále taženy zdánlivě nenasytnou poptávkou rozvíjejících se trhů, což přinese mnohem vyšší limitní ceny.
A konečně má při určování poptávky po komoditách a budoucí trajektorie globálních cen komodit velký význam absolutní velikost a tempo růstu rozvíjejících se ekonomik, kdy je příjem na osobu úzce provázaný s bohatstvím spotřebitelů. Pokud se lidé cítí bohatí a užívají si rostoucích mezd i zhodnocujících se aktiv, pak jeví menší sklon kanibalizovat jiné výdaje v situaci, kdy se spotřeba komodit začne prodražovat. Prostě zaplatí více a „jedou dál“.
Tlak na zvyšování cen komodit samozřejmě pramení také z problémů na nabídkové straně. Nejde jen o to, že celosvětové zásoby zdrojů jsou stále vzácnější, ale i o to, že se tyto zásoby stále častěji dostávají do neefektivních rukou.
Vlády zemí z celého světa uplatňují stále větší kontrolu nad zdroji a zavádějí politiky, které brzdí globální produkci a vposledku ženou ceny výše. (Po nedávné hádce kolem znárodnění argentinské společnosti Yacimientos Petrolíferos Fiscales (YPF) je také daň z těžby uvalená v roce 2012 australskou vládou na společnosti těžící železnou rudu a uhlí drsnou připomínkou, že tyto tendence nejeví pouze politici v zemích s rozvíjejícími se trhy.)
Takové zvyšování cen může mít v zemích dovážejících komodity obzvláště inflační charakter. A pro exportní ekonomiky, které riskují rychlé zhodnocení měny a tím ztrátu konkurenceschopnosti, může mít přímo katastrofální následky.
Technologické pokroky, jako je hydraulické štěpení („frakování“) při těžbě břidlicového plynu, mohou samozřejmě zvýšit nabídku a tím snížit ceny. Vršící se ekologické problémy a omezená dostupnost komoditních náhražek nicméně naznačují, že zmírnění cen komodit není na pořadu dne.
Lidé podléhají trvalému pokušení zaměřovat se – nebo klást přehnaný důraz – na krátkodobé taktické faktory ovlivňující pohyby cen komodit, místo aby věnovali patřičnou pozornost dlouhodobějším strukturálním faktorům. Krátkodobé faktory – například politická nestabilita, výkyvy spojené s počasím nebo spekulativní činnost – jsou sice významnými determinanty cenového vývoje, ale o situaci vypovídají pouze částečně.
Klíčovými faktory, které určují vývoj cen komodit a rozhodují o tom, zda komoditní supercyklus bude přetrvávat, jsou i nadále základní ekonomické ukazatele ovlivňující nabídku a poptávku. V praxi to znamená, že například ceny ropy se budou v příštím desetiletí pohybovat spíš kolem 120 dolarů za barel než kolem 50 dolarů za barel a že se barelu ropy za 20 dolarů nejspíš už nikdy nedočkáme.
Dambisa Moyová je autorkou několika knih, z nichž poslední nese název Winner Take All: China’s Race for Resources and What it Means for the World (Vítěz bere vše: čínská honba za zdroji a co to znamená pro svět).
Copyright: Project Syndicate, 2013.