Harvardský historik Niall Ferguson se omluvil za své úvahy o tom, že Keynesova sexuální orientace a bezdětnost v něm vyvolaly necitlivost ohledně dlouhodobých ekonomických problémů. I tak lze ale často slyšet, že keynesiáni se o dlouhé období nestarají. Jde o jeden z mnoha mýtů, které tento ekonomický směr obestírají. Mezi ty hlavní můžeme započítat následující:
Mýtus první: Keynesiány nezajímají dlouhodobé ekonomické problémy. Ve skutečnosti jde ale o to, že konzervativní ekonomové, kteří s keynesiánstvím nesouhlasí, nekladou dost velký důraz na problémy krátkodobé. Jedná se zejména o nezaměstnanost. Pokud přitom není věnována pozornost krátkodobým problémům, může to vyvolat i dlouhodobé škody. Jako příklad lze uvést dlouhotrvající recese, které nutí lidi k tomu, aby přestali hledat zaměstnání, a snižují tak dlouhodobý potenciál ekonomiky. Keynesiáni se o dlouhodobý vývoj zajímají intenzivně. Nevěří ale tomu, že opomíjení krátkodobých problémů je nejlepším řešením těch dlouhodobých.
Mýtus druhý: Keynesiány nezajímá ekonomický růst. Keynesiáni chápou, jaká pozitiva růst přináší, ale požadují, aby firmy byly zodpovědné za externality, jako jsou např. uhlíkové emise. Zrovna tak jim záleží na tom, jak je růst rozložen v celé společnosti. Je-li vychýlen ve prospěch segmentu s nejvyššími příjmy i přesto, že se zvyšuje produktivita práce, je to důvod ke znepokojení. Přesně takový vývoj přitom nastal v posledních desetiletích. Růst představuje klíč k vyšším příjmům. Musí ale zvedat všechny lodě stejně, ne pouze jachty.
Mýtus třetí: Keynesiáni chtějí velkou vládu. Toto je pravděpodobně největší nedorozumění týkající se keynesiánské ekonomie. Stabilizační politika vyžaduje vyšší vládní výdaje či snižování daní během recesí a opačné kroky během boomu. Změna daní a výdajů vlády je tedy přechodná a průměrná velikost vládního sektoru se tak v čase nemění. Jestliže je tedy politika skutečně přechodná, nemá dlouhodobý vliv na význam vlády v ekonomice.
Mýtus čtvrtý: Keynesiány nezajímá výše vládního dluhu. Keynesiáni chápou, že dluh může vyvolávat problémy a že je třeba se zabývat jeho dlouhodobým vývojem. Jde o to, porovnat náklady spojené s dluhem s náklady, které vyvolává vysoká nezaměstnanost. V hluboké recesi je druhý jmenovaný náklad v případě USA mnohem vyšší než náklady spojené s deficity. Až přijde oživení, situace se změní a větší přínosy bude přinášet snižování deficitů.
Mýtus pátý: Keynesiány nezajímá inflace. Keynesiáni se v první řadě snaží o udržení vysoké a stabilní zaměstnanosti a příjmů domácností. Pokud inflace dosažení těchto cílů maří, je to problém. Keynesiáni ale nesouhlasí s nepravdivými tvrzeními, které se týkají toho, jaké jsou náklady spojené s inflací ve srovnání s tím, jaké náklady přináší vysoká nezaměstnanost.
Mýtus šestý: Keynesiáni nedůvěřují monetární politice. Keynesiáni ve skutečnosti nepopírají, že monetární politika může pomoci. Nesouhlasí ale s tím, že jen samotná monetární politika je schopna dostat ekonomiku z recese. Je třeba i politika fiskální.
Mýtus sedmý: Keynesiáni používají zastaralé ekonomické modely. Když propukla poslední krize a ukázaly se nedostatky moderních modelů, mnozí z nás se vrátili k těm starým, které se zabývaly přesně těmi problémy, kterým čelíme. Nebyl čas na úpravu nových modelů a ty keynesiánské byly užitečné, pokud jsme si ovšem byli vědomi jejich silných a slabých stránek. Jejich doporučení se pak moc neliší od toho, co nyní ukazují upravené modely nového keynesiánství. Kdybychom se jimi řídili, nebyly by problémy typu vysoké nezaměstnanosti dnes tak hluboké.
Autorem je ekonom Mark Thoma.
(Zdroj: The Fiscal Times)