Se změnou politické situace na Ukrajině se promtpně do médii dostala diskuse ohledně podmínek dodávek ruského plynu na Ukrajinu počínaje dalším čtvrtletím. Z odvětví stále častěji zní, že pokud Ukrajinu ještě je v rukou ruského plynárenského obra (byť například dnes RWE naznačila, že to tak být zcela nemusí), o dodávkách do Evropy to to už tak neplatí a to i mezi ruskými subjekty, kde by nadvláda Gazpromu nad dodávkami ruského plynu do Evropy mohla skončit.
Poté, co plynárenský moloch přišel o monopol na vývoz zkapalněného plynu (LNG), by ho mohla ztráta klíčové výsady, již získal zákonem z roku 2006, potkat i v mnohem důležitějším segmentu potrubních dodávek plynu. Může za to tlak konkurenčních ruských těžařů, kterým po úspěšném ataku na LNG frontě narostl hřebínek. , jehož roční zisk v řádech desítek miliard dolarů závisí téměř výhradně na vývozu, má tentokrát hodně co ztratit, a proto se na odpor staví zuřivěji než dřív. Rivalové se snaží jeho obranné manévry obejít s pomocí nových obchodních strategií.
Například soukromý těžař hovoří o koncepci, která by zavazovala vyvážet plyn ostatních producentů. Podle informací deníku Kommersant jedna z navrhovaných variant předpokládá vytvoření zvláštní exportní společnosti, která bude vydávat objemové kvóty na transport plynu podle podílu zájemců na celkové domácí těžbě. V takovém případě by musel konkurentům přepustit zhruba čtvrtinu svého zahraničního odbytu.
Svoji vizi a argumenty za ní stojící nastínil šéf Lukoilu Vagit Alekperov na nedávném setkání ve vládním analytickém centru, na němž se diskutovala energetická strategie Ruska do roku 2035. Vývoz plynu přes by podle Alekperova dal Lukoilu „možnost koordinace činností a také jistotu, že náš plyn, vytěžený v Ruské federaci, najde konečného spotřebitele.“
Jako konečného spotřebitele by si přitom výkonný ředitel největšího privátně vlastněného těžaře ropy v zemi zcela jistě nejraději představoval zákazníky z Evropy či Asie, kteří za plyn platí výrazně vyšší ceny, než jaké jsou diktovány státem na domácím ruském trhu. v posledních letech posiluje pozice v těžbě plynu, jehož je nyní s 18 mld. m3 ročně třetím největším nemonopolním producentem (po Novateku a Rosněfti).
Za růst podílu plynu v produkci může změna politiky Gazpromu, který dřív rivalům neumožňoval přístup ke svým plynovodům ani v Rusku. už proto není nucen tolik plynu, jenž často doprovází ložiska ropy, zbytečně spalovat. V roce 2012 byl objem takto proplýtvané suroviny odhadnut na 20 mld. m3, což je víc než dvojnásobek roční spotřeby celého Česka. Státní Rosněfti došla s arogantním monopolistou trpělivost už před lety a na podala žalobu. V důsledku sporu ustoupil a slíbil plyn od Rosněfti odebrat, ale ten pak porušil. Výsledkem byla další žaloba a také spor u antimonopolního úřadu.
Postupně se alternativním producentům podařilo prosadit se a jejich podíl na celkové ruské produkci plynu setrvale roste už několik let. Zatímco v roce 2008 činil 17,5 %, loni už to bylo 27 %. Může za to nejen rychle rostoucí produkce nových dravých hráčů na trhu, ale i stagnace těžby Gazpromu. Ta se z úrovně kolem 550 mld. m3 před finanční krizí svezla na zhruba 490 mld. m3 ročně.
je v táboru lobbistů za zrušení potrubního exportního monopolu nováčkem. Polovinu své plynárenské produkce prodává za velmi nízkou cenu Gazpromu, zbytek využívá ve vlastních provozech (elektrárny) či dál zpracovává. Pokles těžby na čistě ropných ložiscích a také přísnější legislativa trestající pokutami spalování doprovodného plynu ho ale donutily změnit pozici.
Tlak na liberalizaci dostává podobu soustředěné ofenzivy ropných hráčů proti Gazpromu. V segmentu LNG, který má zatím na celkovém ruském exportu mizivý podíl, ale jehož význam bude růst, už vítězství dosáhli. Teď mají spadeno na potrubní přepravu. Podle zdrojů Kommersantu byla otázka vývozních kvót nastolena na lednovém zasedání vlády. Klíčem k určení jejich velikosti by krom podílu na těžbě mohl být i podíl na prodejích na domácím trhu, kde Gazpromu patří asi 80 %. Aby si jednotliví exportéři v Evropě zbytečně nekonkurovali a mohly být plněny dlouhodobé kontrakty, řídila by dodávky zvláštní společnost.
Zdroje z vládních kuloárů tvrdí, že iniciátorem návrhu na zrušení výsady Gazpromu byla Rosněfť. Její šéf Igor Sečin prohlásil, že stávající systém mu vyhovuje, avšak podobně postupoval i u LNG, kdy se po počátečních sympatiích vůči Gazpromu nakonec přidal k Novateku, který je nejblíž zprovoznění exportního terminálu na poloostrově Jamal.
, který loni do evropských zemí včetně Turecka vyvezl 161 mld. m3 plynu, informaci o možném konci svého monopolu nekomentuje. Svá privilegia pravidelně obhajuje tím, že za výhodný export platí daň v podobě nutnosti zásobovat ruské obyvatelstvo plynem za dotované ceny, provádět nákladnou plynofikaci odlehlých oblastí a také platit vyšší daň z těžby.
Loni se Gazpromu na evropském trhu dařilo, o čemž svědčí 16% meziroční nárůst dodávek. Toho ruský moloch dosáhl díky chladnější a dlouhé zimě na kontinentu, cenovým ústupkům (4 mld. USD vratek evropským zákazníkům za první pololetí 2013), přesměrování dodávek blízkovýchodního LNG do lukrativnější Asie a produkčním potížím hlavního rivala Norska.
Analytik investiční divize Sberbank Valerij Něstěrov si myslí, že alternativní producenti budou spokojeni s každou formou ústupku, třeba i se zprostředkovatelskými dohodami, v nichž bude hrát roli obchodního zástupce Novateku či Rosněfti v Evropě. Řešení bude každopádně vysoce politickou záležitostí a bude záviset na lobbistickém umu zainteresovaných hráčů. Už teď je jisté, že bude na potrubní frontě bránit každý centimetr. „I malý ústupek spustí domino,“ uzavírá Něstěrov.
(Zdroje: Kommersant, Reuters, , cablegatesearch.net)