"Musím si před vámi kleknout?" zeptala se výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová reportéra BBC Andrewa Marra. Lagardeová se omlouvala za špatnou předpověď nedávné hospodářské výkonnosti Velké Británie ze strany MMF a především za dlouhodobější kritiku fiskálních úsporných opatření prosazovaných vládou premiéra Davida Camerona. Lagardová, která nyní britská opatření schvaluje, o nich prohlásila, že vedla ke zvýšení důvěry v britské hospodářské vyhlídky, a tím rozproudila nedávné zotavení.
Omluva Lagardeové byla nevídaná, odvážná a chybná. Jejím vyřčením porušil MMF ekonomický princip, který se těší drtivé akademické podpoře: "dobrá víla" důvěry neexistuje. A úklonou před britským tlakem podkopal fond své jediné skutečné aktivum - vlastní nezávislost.
V minulých letech se MMF vyhnul zodpovědnosti za daleko závažnější chyby v předpovědích, včetně neschopnosti předvídat všechny velké krize poslední generace, od Mexika v letech 1994-1995 až po téměř úplný kolaps globální finanční soustavy v roce 2008. Předpovědi MMF vydané v období 6-12 měsíců před danou krizí skutečně naznačovaly, že všechno běží jako obvykle.
Někteří lidé tvrdí, že fond radí státům soukromě, poněvadž veřejná varování by vyvolala právě tu krizi, jíž je potřeba se vyhnout. Dlouholetý historik MMF James Boughton však nachází v interních dokumentech jen málo důkazů potvrzujících tento názor - snad s výjimkou Thajska v roce 1997. Odbor vnitřního hodnocení MMF je ve svém posuzování nevšímavosti fondu k americké krizi kolem podřadných hypoték v době, kdy se rýsovala, ještě přímočařeji kritický.
Vzhledem k tomu, že MMF je světem pomazaným strážcem finanční stability, představuje jeho neschopnost varovat a preventivně reagovat mnohem závažnější selhání než jeho postoj k britským úsporným opatřením, poněvadž obrovské náklady tohoto selhání neslo na bedrech mnoho lidí, zejména těch nejzranitelnějších. Za tuto neschopnost se fond nikdy neomluvil, rozhodně ne s takovou zkroušeností, jakou ve svém nedávném prohlášení projevila Lagardeová.
Fond dělá dobře, když se zaobírá vlastními chybami. V projevu v Kuala Lumpuru v září 2003 připustil tehdejší výkonný ředitel MMF Horst Köhler, že dočasné kapitálové kontroly mohou přinést zmírnění dopadů nevyzpytatelného přílivu kapitálu ze zbytku světa. Podle všeho tím uznal, že se fond mýlil, když na vrcholu asijské krize Malajsii za zavedení těchto kontrol kritizoval. Malajsie jako jedna ze zemí postižených zmíněnou krizí se rozhodla nepožádat fond o pomoc a z krize vyšla přinejmenším stejně dobře jako státy, které pomoc MMF vyhledaly.
Zavedení kapitálových kontrol Malajsií bylo kontroverzním politickým rozhodnutím. A přestože se fond stavěl proti nim, význační ekonomové - mezi nimi i Paul Krugman - jejich využití schvalovali. Köhler v projevu prohlásil, že fond vzal v úvahu důkazy a zohlední je ve svých budoucích radách.
V případě současné krize však akademické důkazy v drtivé většině ukazují, že fiskální úsporná opatření fungují přesně tak, jak podle učebnicové ekonomiky fungovat budou: čím jsou tvrdší, tím větší je brzda růstu. Řada různých studií potvrzujících tento předpoklad, mimo jiné i jedna studie hlavního ekonoma MMF Oliviera Blancharda, obstála i před důkladnou analýzou a ponechává pramálo prostoru pro jiný výklad.
Dvěma veřejnými hlasy poukazujícími na magické vlastnosti úsporných opatření jsou oficiální instituce se sídlem v Evropě: OECD a Evropská komise. Zejména postoj komise je motivován institucionálním prosazováním fiskálního stanoviska, které nenechává žádný prostor pro důkazy.
Ze všech států skupiny G-7 si od vypuknutí velké recese vedla pouze Itálie hůře než Velká Británie. Britský HDP se teprve nedávno opětovně vyšplhal na úroveň roku 2008 a zaostává dokonce i za Francií.
Je to tím pozoruhodnější, že krize ve Velké Británii byla poměrně mírná. Pád cen nemovitostí byl oproti Irsku a Španělsku slabý, a protože v zemi nenastal stavební boom, nekonal se ani stavební krach. Britské úřady si sice nevšimly varovných signálů z banky Northern Rock, kterou musela vláda po hromadném výběru vkladů v září 2007 sanovat, avšak poté se britské instituce na rozdíl od svých protějšků v eurozóně s problémovými bankami v ekonomice rychle vypořádaly. Z těchto důvodů mělo v Británii nastat rychlé zotavení; bezdůvodná úsporná opatření Cameronovy vlády ho však udusila.
Omluva MMF byla chybou ze dvou důvodů. Dělat dlouhý nos na akademické důkazy se nikdy nevyplácí, avšak pro instituci, která se tak silně spoléhá na důvěryhodnost své technické kompetentnosti a neutrality, je to obzvláště ničivé. Přijme-li fond za své nejapné ekonomické teorie, na jakém základě bude obhajovat své politické rady?
Tím, že se rozhodl panáčkovat před pomýlenou britskou politikou, navíc fond potvrdil, že se podřizuje velkým hráčům. Už léta panuje názor, že MMF je zahraničně-politickým nástrojem Spojených států. Jeho měkkost v každoročním dozoru nad britskou hospodářskou politikou je rovněž dobře známá.
Svým posledním krokem však fond podkopal - možná fatálně - svou schopnost "říkat pravdu mocným". V takovém případě bude možná nevyhnutelné položit si zásadní otázku: Proč vlastně MMF existuje a pro koho?
Autor: Ashoka Mody, bývalý šéf mise Mezinárodního měnového fondu pro Německo a Irsko, je hostujícím profesorem mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2014
www.project-syndicate.org