Možná se to zdá nepravděpodobné, ale centrální bankovnictví začalo být vzrušující. Tento vývoj není nutně vítaný. Rozhodnutí činěná od globální finanční krize v letech 2008-2009 čelními měnovými autoritami jsou neortodoxní, kreativní a někdy i riskantní. Jejich dnešní zásadní volby budou mít dopad na globální ekonomiku v několika příštích desetiletích.
Centrální bankéři navíc začali hlasitěji vyjadřovat rázná stanoviska v hromadných sdělovacích prostředcích, jako by se snažili získat na svou stranu veřejné mínění. Je to silná a nebezpečná kombinace. V tomto prostředí by se mělo spravedlivě dopřát sluchu i střízlivým a informovaným hlasům, jako je hlas Banky pro mezinárodní platby (BIS), této centrální banky centrálních bank. Mnozí centrální bankéři se bohužel snaží BIS marginalizovat, místo aby se jí vážně zabývali.
Jedna z nejsvárlivějších debat se vede o otázce, kdy ukončit „nekonvenční“ opatření měnové politiky, která byla zavedena po finanční krizi s cílem zajistit, aby banky dál půjčovaly, a tím stimulovat růst a odvrátit deflaci. Někteří centrální bankéři se nyní obávají, že předčasné ukončení těchto opatření uvrhne ekonomiku zpátky do recese. Další mají naopak obavy, že ačkoliv bylo původním cílem současné strategie zabránění hospodářskému kolapsu, dnes tato strategie zasévá semínka budoucí nestability včetně nafouknutí další bubliny cen aktiv.
Ve snaze vyřešit podobná dilemata se politici přou také o otázku, zda se zaměřit na tradiční měnové nástroje, jako jsou úrokové sazby, nebo zda více využívat takzvaných „makroobezřetnostních opatření“, jako jsou navýšení kapitálového požadavku a kapitálové polštáře nebo úpravy poměrů loan-to-value u bank.
Jádrem debaty – která se v současné době vede uvnitř ministerstev financí a centrálních bank čelních ekonomik, ale i v nadnárodních orgánech, jako jsou Mezinárodní měnový fond a BIS – je vztah mezi měnovou politikou a finanční stabilitou. BIS například naznačuje, že finanční stabilita s měnovou politikou úzce souvisí, a radí politikům, aby spíš dříve než později začali odvykat své ekonomiky od snadných peněz. Zdá se však, že centrální bankéři chtějí jako první (a někdy i výhradně) vyzkoušet makroobezřetnostní nástroje.
Je neobvyklé být svědkem střetu názorů mezi tvůrci měnové politiky, který je tak radikální a vyhrocený, že si získal širší politickou a mediální pozornost. A někteří centrální bankéři se před očima veřejnosti snaží zlehčit hodnocení z dílny BIS tvrzením, že je příliš snadné vydávat dalekosáhlá doporučení, když autor nenese žádné důsledky v případě, že se jeho recept ukáže jako mylný.
Jistě, měnová politika by se měla řídit domácími ekonomickými poměry a nástroji dostupnými jejím tvůrcům. A třebaže zpřísňování měnové politiky může být v některých ekonomikách žádoucí, v jiných by nemuselo být vhodné.
Ostré reakce na analýzu BIS se však zdají nepatřičné a nefér. Nalézt správný postoj měnové politiky pro danou ekonomiku a v daném okamžiku je vždy obtížné. Centrální bankéři zaměstnávají ve snaze dobrat se pravdy armádu expertů a jiné instituce mají jen málokdy tak bohaté zdroje, aby mohly předkládat stejně promyšlené protiargumenty. BIS je však jednou z mála organizací, která nejen disponuje nezbytnými výzkumnými a analytickými kapacitami, ale zároveň ji zdobí bilance dobrých rozhodnutí. Neměli bychom zapomínat – jak se to zřejmě stalo mnoha centrálním bankéřům –, že BIS byla jednou z prvních institucí, která už několik let před krizí z roku 2008 varovala před nebezpečím finančních excesů.
BIS má právo být vyslyšena. Existuje nejen proto, aby zastupovala centrální banky, ale i proto, aby předkládala myšlenky a zajišťovala intelektuální zpětnou vazbu. Tvůrcům měnové politiky dobře slouží tím, že zpochybňuje názory, debatuje o nich a možná je i vychyluje jinam. Měnové autority by tedy neměly BIS veřejně kritizovat, ale spíš jí být vděčné za informovaná hlediska, která nabízí.
Mojmír Hampl je viceguvernérem České národní banky.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org