Patnáctého srpna přednesl Nárendra Módí svůj první projev ke Dni nezávislosti ve funkci premiéra. Ačkoliv pokračoval v tradici a oslovil zemi z hradeb historické Rudé pevnosti v Dillí, svým projevem porušil konvence. Vyhnul se psanému textu a hodinu hovořil spatra; během projevu konkrétně nastínil vizi pro Indii včetně ekonomického modelu, který představuje čistý rozchod s indickou minulostí.
Od roku 1991 Indie pomalu mění politický rámec směrem od socialistické vize svého prvního premiéra Džaváharlála Néhrúa. Z politických důvodů však byly tyto změny vždy téměř omluvně ospravedlňovány. Mnoho institucí z néhrúovské éry koneckonců existuje – a dokonce vzkvétá – dodnes.
Módí nekompromisně oznámil zrušení jedné z nejvýznamnějších z těchto institucí: mocné Plánovací komise, která stále chrlila „pětileté plány“ na sovětský způsob a zůstávala v srdci centralizovaného procesu alokace zdrojů. Její nástupkyně, Komise pro národní rozvoj a reformy, bude pravděpodobně fungovat spíše jako mozkový trust – předkládat ideje a zajišťovat politickou soudržnost, ovšem bez přidělovacích pravomocí.
Módí se rovněž vyslovil za nový model hospodářského růstu, založený na výrobě orientované na export. To znamená podněcovat domácí podnikatele k výrobě zboží na export a vyzývat špičkové světové firmy k přesunu produkce do Indie. Toto úsilí je důležité, protože indické ekonomice a exportu dominují služby, které v poměru k celkovému výkonu setrvale rostou a dnes představují téměř 60% HDP. Naproti tomu podíl průmyslového sektoru na HDP zůstává v posledních třech desetiletích beze změny a pohybuje se kolem 26% (výrobní segment je ještě menší: činí 14,9% HDP).
Když se na Módího důraz na exportem taženou výrobu pohlíží v kontextu zaměření jeho vlády na těžké infrastrukturální projekty – od výroby energie po železnice –, vychází najevo, že se jeho růstový model postavený na masovém zapojení pracovní síly a kapitálu v průmyslu podobá strategii východoasijských zemí. Zároveň odpovídá jeho častým zmínkám o potřebě zakládat nová města, poněvadž urbanizace je prostorovým vyjádřením industrializace.
Posun k „východoasijskému“ růstovému modelu by neměl být překvapivý vzhledem k indickému demografickému vývoji. Indie potřebuje vytvořit pracovní místa pro deset milionů lidí ročně, kteří se připojí k populaci v produktivním věku. Zároveň potřebuje uspokojit miliony dalších lidí, kteří si přejí opustit zemědělský sektor, jenž stále zaměstnává polovinu pracovní síly. Sektor služeb sice dokázal v minulosti generovat růst, ale projevil se jako neúčinný při tvorbě pracovních míst a zaměstnává pouhých 27% pracovní síly, což je mnohem méně než jeho celkový podíl na ekonomice. Naopak stavebnictví a průmyslová výroba jsou právem pokládány za slibnější zdroje masového umísťování polokvalifikovaných zaměstnanců.
Módímu samozřejmě stojí v cestě mnoho překážek. Indický daňový a regulační režim se všeobecně pokládá za nevstřícný k podnikání; dosavadní bilance Módího vládního působení však naznačuje, že je premiér k tomuto problému vnímavý a bude schopen dosáhnout významných zlepšení.
Větší výzvou pro Módího bude otázka, jak jeho růstový model financovat. Úspěch východoasijského modelu byl založený na prudkém růstu míry investic. Všechny rychle rostoucí východoasijské ekonomiky počínaje Japonskem udržovaly během své fáze rychlého růstu míry investic v rozmezí 38-40% HDP. Čína v současnosti investuje téměř polovinu svého HDP. Naproti tomu indický poměr fixních investic v posledních letech klesl zhruba na 30% HDP.
Zahraniční kapitál může hrát při podpoře rychlého růstu svou roli, avšak mezinárodní zkušenosti ukazují, že klíčem k udržení vysoké míry investic jsou domácí úspory. Mobilizace těchto úspor bude vyžadovat pečlivé promyšlení, jak lze domácí finanční systém o řád rozšířit bez rizika budoucí krize.
Dalším velkým problémem bude migrace desetimilionů lidí, které bude expandující průmyslová ekonomika nasávat. Indie nemá takové společensko-politické kontrolní mechanismy, jako je čínský systém chu-kchou, aby mohla řídit tak rozsáhlý pohyb lidí. Japonsko a Jihokorejská republika jsou zřejmě příliš malé na to, aby mohly sloužit jako užitečné precedenty. Módí možná doufá, že tomuto problému předejde prostřednictvím svého projektu vytvoření sta „chytrých měst“, ale je velkou neznámou, jak bude tento program implementován.
Navzdory všem překážkám a rizikům zformuloval Módí poprvé od Néhrúa konkrétní ekonomickou vizi. Na rozdíl od apologetických reforem uplynulých dvou desetiletí dostali Indové slib sebevědomého nového počátku. Nyní je to jen otázka implementace.
Sandžív Sanjal je globálním stratégem v a nositelem titulu „Mladý globální lídr“ uděleného Světovým ekonomickým fórem.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org