V době, kdy krize na Ukrajině nabírá na intenzitě, svádějí Spojené státy a Evropská unie souboj vůlí – a sankcí – s Ruskem. V rámci odplaty za zintenzivnění finančních sankcí Západu vyhlásilo Rusko zákaz dovozu potravinářských a zemědělských produktů z USA a EU. Skutečná hrozba pro Západ však spočívá v potenciálním dopadu finanční krize, kterou zažehly jeho vlastní sankce proti Rusku.
Vezměme si ruskou finanční krizi z roku 1998. Tehdejší prezident Boris Jelcin v srpnu onoho roku deklaroval: „Žádná devalvace nebude – to je jisté a definitivní.“ O tři dny později byl rubl devalvován a ruské finanční trhy zamířily střemhlav dolů. Ze země začal proudit kapitál, ruská vláda byla nucena restrukturalizovat dluh a ekonomika zabředla do hluboké recese.
Ačkoliv bylo tehdy Rusko finančně relativně nevýznamné, měla jeho krize dalekosáhlé důsledky. Mezi nejhůře postižené země patřila Argentina; ruská krize prohloubila pokles důvěry investorů v rozvíjející se trhy, který vyvrcholil argentinským státním bankrotem o necelé čtyři roky později. Dokonce ani USA a Evropa nebyly imunní: kolaps velkého hedgeového fondu Long-Term Capital Management (LTCM) rozdmýchal obavy o životaschopnost mnoha dalších finančních institucí.
Dnešní finanční dramata se této zkušenosti nápadně podobají. Argentina je technicky vzato v bankrotu, americké a evropské finanční instituce i trhy jsou nervózní a Rusko slibuje, že sankce, jimž čelí, nebudou mít žádný dopad na jeho ekonomiku.
Nejnápadnější podobností jsou tvrzení ruského prezidenta Vladimira Putina, že jeho země dokáže přestát jakékoliv sankce Západu. Možná je to jen zbožné přání. Bude-li většině velkých ruských bank zabráněno volně působit na západních kapitálových trzích, mohlo by to mít dopad na celou ruskou ekonomiku, nejen na banky samotné. A rozhodnutí centrální banky zvýšit úrokové sazby na podporu rublu může vést k mnohem přísnějším úvěrovým podmínkám pro firmy i domácnosti, což letos a napřesrok dotlačí ruskou ekonomiku do recese.
S finančními sankcemi je ten problém, že nikdo přesně neví, jak se budou vyvíjet – zejména v tak velké ekonomice, jako je ta ruská. Ukáže-li se, že jsou efektivnější, než bylo zamýšleno, začnou představovat vážné ohrožení globální finanční stability.
Omezení pro ruské banky působící v Evropě a USA se zdají mírná. Banky mají stále přístup na peněžní trhy, mohou pokrývat své krátkodobé finanční potřeby a počítat s podporou centrální banky. Chuť investorů podstupovat riziko by se však mohla snadno změnit, což by je vedlo k odčerpání velkého množství kapitálu. Ačkoliv má Rusko malý veřejný dluh, velké devizové rezervy a mnohem silnější ekonomiku než v roce 1998, jakmile se vlak rozjede, nedá se zastavit.
Evropské banky poskytly ruským institucím a firmám půjčky v hodnotě téměř 200 miliard eur a drží značný podíl ruských aktiv denominovaných v eurech, takže jsou obzvláště zranitelné. Současné zátěžové testy eurozóny navíc mohou v nadcházejících měsících odhalit závažné kapitálové díry ve velkých evropských bankách. Finanční rozvrat v Evropě, která právě vybředla z hluboké recese, by mohl snadno způsobit její sklouznutí zpátky, zejména s ohledem na úzké vazby eurozóny na Rusko prostřednictvím obchodu a energetiky.
K tomu je nutno přičíst, že nikdo zcela nechápe přesnou provázanost ruských a evropských institucí a trhů. Kolaps LTCM v roce 1998 byl naprosto nečekaný. Je dnes Evropa připravená vyrovnat se s podobným krachem významné finanční instituce?
Finanční sankce proti Rusku nejsou cílené, dočasné ani plně důvěryhodné. Zasáhnou-li celou ruskou ekonomiku a nejtvrději dopadnou na obyčejné občany, může se podpora obyvatel Putinovu režimu ještě více upevnit. Hospodářské zpomalení by samozřejmě mohlo Putinovu oblibu nahlodat, neboť ta je založená na zvyšování životní úrovně pod jeho vedením. V takovém případě by Putinova reakce mohla být ještě ničivější.
Dalším problémem je, že implementací sankcí, které nelze rychle zvrátit, ztrácí Rusko motivaci vrátit se k jednacímu stolu, zejména proto, že hrozba eskalace finančních sankcí postrádá důvěryhodnost kvůli riziku pro evropskou a americkou finanční stabilitu.
Jakmile tyto sankce začnou být citelné, nikdo nedokáže říci, kdo bude poškozen – nebo jak silně. A jak ukázaly zkušenosti Ruska z roku 1998 a zkušenosti Argentiny po roce 2002, proces obnovování důvěry mezi účastníky trhu je dlouhý a bolestný.
Tyto obavy neznamenají, že by USA a EU neměly zavádět proti Rusku sankce kvůli nezákonné anexi Krymu a pokračujícímu úsilí o destabilizaci východní Ukrajiny. Lepším řešením by však mohly být sankce, jež zasáhnou reálnou stránku ruské ekonomiky – například energetiku, využívání přírodních zdrojů či armádu. Tyto sankce sice nemusí působit tak rychle, ale byly by cílené, dočasné a důvěryhodné a umožňovaly by USA a Evropě kontrolovat dopad na ruské vedení a ekonomiku – a případně ho upravovat.
Američtí a evropští lídři si každopádně musí uvědomit, že všechny sankce budou mít náklady pro obě strany – v mnoha případech nečekané. Nejsou-li ochotni riskovat globální finanční stabilitu v nepředvídatelné „hře na kuře“ s Putinem, pak by zřejmě bylo moudřejší znovu promyslet podobu sankcí, které uvalují.
Marcel Fratzscher, bývalý ředitel mezinárodní politické analýzy v Evropské centrální bance, je prezidentem výzkumného ústavu a mozkového trustu DIW Berlin a profesorem makroekonomie a financí na Humboldtově univerzitě v Berlíně.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org