Takzvaný Maddison Project dává dohromady ekonomická data jdoucí do historie dále, než obvykle dostupné časové řady. Následující obrázek ukazuje to, co je obvykle považováno za klíčový ukazatel ekonomické úspěšnosti - vývoj HDP na hlavu (v dolarech roku 1990) u vybrané skupiny zemí. Začíná rokem 1870, takže se můžeme pokochat pohledem na skutečný ekonomický ultramaraton.
Mezi nejbohatší země konce devatenáctého století patřila Velká Británie a Austrálie. Starý kontinent byl cca na polovině jejich tehdejších příjmů, USA někde mezi. Spojené státy jsou pak zemí nejvíce postiženou Velkou depresí, produkt Německa se zase dostává kvůli světové válce zpět na úroveň roku 1870! Na tomto lokálním minimu se také pohybuje Itálie, Němci se z něj ale oklepali mnohem rychleji.
Zdroj: Bespoke
Země jako Venezuela a Argentina do sedmdesátých let jakš takš drží krok, pak se z nich ale stávají skutečně rozvíjející se ekonomiky - jejich ekonomický osud se od vyspělých ekonomik začíná lišit velmi systematicky. Na druhém konci spektra jsou samozřejmě Spojené státy. A na konci celého příběhu bychom měli věnovat pozornost tomu, kterým zemím se podařilo dostat se z Velké recese: Německo, Švédsko, Austrálie. Zbytek je dalek tomu, aby se vrátil na úroveň produktu před recesí, o trendu nemluvě.
Kolegové s Bespoke dali hlavy dohromady a to samé učinili s výchozí pozicí HDP na hlavu (osa x v následujícím grafu) a pozicí konečnou. Při troše přemáhání se pak můžeme ztotožnit s proloženou přímkou. Ta říká jednoduchou věc – čím lepší výchozí pozice, tím lepší pozice v současnosti (viz i Československo). Země nad přímkou pak můžeme považovat za ty, které se vzepřely svému ekonomickému osudu a dosáhly více, než jim bylo rozdanými kartami dáno. Naopak ty pod přímkou svou startovní pozici plně nevyužily.
Říká se, že my jsme byli nejbohatší částí monarchie, ale podle osy x jsme patřili jednoznačně k chudším zemím. A podle dat z Maddison Project na tom bylo Rakousko skoro dvakrát lépe. Podobně jako my na tom v roce 1870 bylo Řecko, Španělsko, či Finsko. Dnes, respektive v roce 2010, se to samé dá říci jen o Řecku.
Zdroj: Bespoke
Druhý graf je vlastně záhadou. Existuje totiž řada důvodů, proč bychom měli očekávat nějakou konvergenci. Tedy dohánění bohatých ekonomik těmi méně bohatými. Co by mělo být jednodušší, než prostý přenos toho, co už je vyzkoušeno a funguje. Silná konvergence by znamenala, že přímka v grafu by byla velmi plochá (na úrovni 2010 příjmů USA a spol.). A to není ani zdaleka. S tím přenosem to tedy nebude tak lehké. Čímž se v podstatě dostáváme k nejaktuálnějšímu růstovému tématu globální ekonomiky současnosti: Konvergenci Číny.
Přenést „tvrdé“ – stroje, výrobní postupy, technologie, apod. je poměrně jednoduché. Přenést „měkké“ – nepsané normy, postoje, žebříčky hodnot, je mnohem těžší. Pro příklad vlastně nemusíme do Číny, která potenciál přenosu tvrdého už zřejmě dost vyčerpala. Proč jsme my se Švédskem na stejné kótě osy x a na velmi rozdílné kótě osy y? Určitě to nebude tím, že by Švédové byli o tolik technicky vzdělanější, technologicky vyspělejší, či měli lépe nastavený stát blahobytu. Suchá ekonomie tvrdí, že dlouhodobý růst produktu/příjmů na hlavu je odrazem produktivity. Ale produktivita je jen mezistupeň – jen důsledek toho, jak vyspělá je celá společnost v oblastech, které s ekonomikou přímo nesouvisí. A nemyslím, že jde o problém „slepice, nebo vejce“.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a
témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky
nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím
spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem
společnosti.