Během diskusí týkajících se pokrizového monetárního uvolnění lze zaznamenat řadu zjednodušených argumentů. Mezi ty nejčastější patří sugestivní otázka: Je možné řešit problém vysokého zadlužení dalšími dluhy? Naráží se zde na to, že mnoho vyspělých ekonomik trpících utlumeným růstem je zároveň značně zadlužených. Pokud pak má uvolněná monetární politika za cíl stimulaci poptávky dalším zadlužováním, zdá se to být známka naší nepoučitelnosti a neochoty projít si bolestivým obdobím, po kterém by přišly lepší a ekonomicky zdravější časy. Jenže obrázek to ani zdaleka není černobílý a jsou v něm i dluhové černé díry a pokusy o sametové kreativní destrukce.
Více dluhů = méně dluhů? Někdy ano
Pokud se obecně ptáme, zda se dají dluhy řešit dalšími dluhy, odpověď je jednoznačně kladná: Ano, v některých situacích se vysoké dluhy dají řešit dalšími dluhy a je to dokonce řešení nejlepší. Příklad najdeme na mikro i (snad) na makro úrovni. V prvním případě je to skutečně jednoduché. Stačí si představit nějakou společnost, která přišla na trh s velmi dobrým produktem, ale během jeho vývoje se dost zadlužila. Pro konečnou fázi vstupu na trh už nemá zdroje a dokonce čelí potížím s likviditou. Pokud ale tato společnost dostane ještě jeden úvěr, vše se rozjede správným směrem a všechny dluhy budou splaceny. Pokud by poslední úvěr nedostala, ze všech dluhů by se naopak staly dluhy špatné a bylo by zbytečně zmařeno hodně práce i kapitálu.
Na makroekonomické úrovni je příklad složitější. Zde se musíme opřít o víru v to, že zvýšené vládní výdaje a/nebo uvolněná monetární politika vedoucí k vyšším dluhům dovedou také nastartovat poptávku a růst. Ten pak nakonec zjednoduší splácení dluhů nových i starých. Jinak řečeno, na makroekonomické úrovni mohou další dluhy v konečném důsledku snížit celkové zadlužení v případě, že znatelně zvýší celkovou ekonomickou aktivitu. Čímž jsme se dostali hluboko do oblasti názorových rozporů jednotlivých ekonomických škol a jejich „otroků“ (v parafrázi jednoho Keynesova postřehu).
Sám sebe do role otroka nějaké dogmatické teorie pasovat nechci. Pokud bych měl krátce shrnout svůj názor, tak podle mne je potřeba minimálně stejně tolik představivosti na scénář ozdravných kreativních destrukcí, jako na scénář stimulačního snižování dluhů, či jejich stabilizace. Ve prospěch toho druhého pak hovoří i „laboratorní“ pokus z ekonomiky eurozóny a USA posledních let. A z čistě technického hlediska můžeme konstatovat, že někdy lze problém vysokých dluhů skutečně řešit dalšími dluhy. Toto konstatování ovšem přirozeně nic nemění na tom, že pokud je ekonomika, či firma pouze černou dírou, nemá smysl se o takovou strategii pokoušet.
Kde jsou černé díry?
Na praktické dotažení této úvahy do konce tak zbývá už jen jeden detail: Pohovořit o tom, kde jsou nyní ve světové ekonomice skutečné a velké černé díry? Z hlediska rozsahu malou, ale z hlediska symboliky obrovskou dluhovou černou dírou je Řecko. To je navíc v paradoxní situaci, protože iluzechtivý věřitelé jej prostě nechtějí nechat zbankrotovat, zatímco Řekové o to prosí.
Největším kandidátem na dluhovou černou díru je ale země, která ještě před pár lety byla vydávána za vzor dluhové obezřetnosti: Čína. V jejím případě zřejmě probíhá učebnicové házení jednoho špatného úvěru za druhým jen proto, aby se velká část ekonomiky nesesypala. Jinak řečeno, pokud je někde ve světě kandidát na potřebnou kreativní destrukci, pak je to země draka. Čínská vláda se vlastně snaží jí provést, ale po česku – tedy sametovým způsobem. Možná to jde a doufejme, že se jí to nějak podaří. Pokud ale někde slyším, že „vysoké dluhy nejdou řešit špatnými dluhy“, nespojuji si to ani tak s vývojem na Západě, jako na Východě.