Mezinárodní rozvojová pomoc je založena na principu Robina Hooda: bohatým brát a chudým dávat. V souladu s touto myšlenkou národní rozvojové agentury, multilaterální organizace a nevládní organizace převádějí v současnosti více než 135 miliard dolarů ročně z bohatých zemí do chudých.
Formálněji lze princip Robina Hooda označit jako „kosmopolitní prioritarianismus“, tedy jako etické pravidlo, podle něhož bychom měli přemýšlet o všech lidech na světě stejně bez ohledu na to, kde žijí, a pak soustředit pomoc tam, kde bude nejúčinnější. Ti, kdo mají méně, přitom dostávají přednost před těmi, kdo mají více. Touto filozofií se implicitně nebo i explicitně řídí pomoc zaměřená na hospodářský rozvoj, pomoc zaměřená na zdraví i pomoc zaměřená na řešení humanitárních krizí.
Na první pohled dává kosmopolitní prioritarianismus smysl. Potřeby lidí v chudých zemích jsou naléhavější a cenová úroveň daleko nižší, takže za jeden dolar či euro tam lze vykonat dvakrát až třikrát více užitku než doma. Domácí výdaje jsou nejen dražší, ale navíc putují k těm, kdo už jsou na tom docela dobře (přinejmenším relativně, měřeno podle globálních standardů), takže vykonají méně dobrého.
Mnoho let o těchto věcech přemýšlím a pokouším se měřit globální chudobu, přičemž tento základní princip se mi vždy zdál obecně správný. Momentálně však zjišťuji, že jsem si jím čím dál méně jistý. Problémem jsou jak fakta, tak i etické odůvodnění.
Při snižování globální chudoby se bezpochyby udělal obrovský pokrok, avšak spíše díky růstu a globalizaci než díky pomoci ze zahraničí. Počet chudých lidí klesl v posledních 40 letech z více než dvou miliard na necelou jednu miliardu – vzhledem k růstu světové populace a dlouhodobému zpomalování globálního hospodářského růstu, zejména po roce 2008, je to pozoruhodný výkon.
Snižování chudoby bylo sice působivé a veskrze vítané, ale neobešlo se bez nákladů. Globalizace, která v chudých zemích zachránila tolik lidí, zároveň ublížila některým lidem v bohatých státech, neboť továrny a pracovní místa se přestěhovaly tam, kde je levnější pracovní síla. Zdálo se, že tato cena je eticky přijatelná, jelikož ti, kdo na globalizaci tratili, už byli o tolik bohatší (a zdravější) než ti, kdo na ní vydělali.
Dlouhodobým důvodem k neklidu je skutečnost, že ti z nás, kdo podobné úsudky dělají, nejsou příliš povolaní k tomu, aby hodnotili náklady. Podobně jako řada lidí v akademické sféře a rozvojovém sektoru patřím i já k těm, kdo na globalizaci vydělali nejvíce – k lidem, kteří mohou prodávat své služby na bohatších a větších trzích, než o jakých se našim rodičům mohlo zdát.
Globalizace je však už méně skvělá pro ty, kdo nejen nesklízejí její ovoce, ale navíc trpí jejími důsledky. Už dlouho víme, že například méně vzdělaní Američané s nižšími příjmy zaznamenávají už čtyři desetiletí pramalé zlepšení své ekonomické situace a že dno amerického trhu práce dokáže být brutálním prostředím. Jak silně však tito Američané trpí globalizací? Jsou na tom o mnoho lépe než Asijci pracující dnes v továrnách, který kdysi sídlily v domovských městech Američanů?
Zcela bezpochyby ano. Přesto dnes několik milionů Američanů – černochů, bělochů i Hispánců – žije v domácnostech, jejichž příjem na obyvatele nedosahuje ani 2 dolary denně, což je v podstatě stejná úroveň, jakou Světová banka používá k definici chudoby v Indii či v Africe. Sehnat ve Spojených státech za tuto částku přístřeší je tak obtížné, že dvoudolarová chudoba v USA je téměř jistě mnohem horší než dvoudolarová chudoba v Indii či v Africe.
Kromě toho je ohrožena tolik proklamovaná americká rovnost příležitostí. Malá i velká města, která přišla kvůli globalizaci o továrny, ztratila také svou daňovou základnu a je pro ně obtížné udržovat kvalitní školy – únikovou cestu pro příští generaci. Elitní školy lákají bohaté, kteří jsou s to platit školné, a nadbíhají příslušníkům menšin, aby napravily staletí diskriminace, avšak tato politika jednoznačně podněcuje zášť bílých dělnických vrstev, jejichž děti nenacházejí v tomto překrásném novém světě místo.
Můj výzkum ve spolupráci s Anne Caseovou odhaluje i další známky potíží. Doložili jsme sílící vlnu „úmrtí ze zoufalství“ mezi bělochy – v důsledku sebevražd, nadužívání alkoholu nebo náhodného předávkování léky na předpis a drogami. Celková míra úmrtnosti byla loni v USA vyšší než v roce 2014 a střední délka života klesla.
Můžeme se dohadovat o měření hmotné životní úrovně, o otázce, zda je inflace nadsazená a vzestup životní úrovně podhodnocený nebo zda jsou školy opravdu všude tak špatné. Zmíněná úmrtí se však vysvětlují těžko. Možná není tak úplně jednoznačné, že nejnaléhavější jsou potřeby lidí žijících na opačném konci světa.
Občanství jde ruku v ruce se souborem práv a závazků, které nesdílíme s lidmi žijícími v jiných zemích. „Kosmopolitní“ složka etických směrnic však opomíjí jakékoliv zvláštní závazky, které máme vůči svým spoluobčanům.
O těchto právech a závazcích můžeme přemýšlet jako o vzájemné pojistné smlouvě svého druhu: odmítneme tolerovat určité typy nerovnosti pro naše spoluobčany a každý z nás má zodpovědnost pomáhat – a právo očekávat pomoc – tváří v tvář kolektivním hrozbám. Tato zodpovědnost přitom nezneplatňuje ani nesnižuje naše závazky vůči těm, kdo trpí jinde ve světě, ale znamená, že budeme-li soudit pouze podle hmotných potřeb, hrozí, že opomineme některé důležité ohledy.
Když se občané domnívají, že se elita stará více o lidi na druhé straně oceánu než o lidi na druhé straně kolejí, pak se tato pojistná smlouva rozpadne, my se rozdělíme do frakcí a ti, kdo zůstanou pozadu, propadnou vzteku a deziluzi z politiky, která už jim neslouží. S formami nápravy, o kterou se tito lidé snaží, sice můžeme nesouhlasit, avšak jejich reálné křivdy ignorujeme nejen na jejich, ale i na své vlastní nebezpečí.
Angus Deaton, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2015, je profesorem mezinárodních záležitostí a profesorem ekonomie a mezinárodních záležitostí na Fakultě Woodrowa Wilsona pro veřejné a mezinárodní záležitosti a na katedře ekonomie Princetonské univerzity. Jeho nejnovější kniha nese název The Great Escape: Health, Wealth, and the Origins of Inequality (Velký únik: Zdraví, bohatství a prameny nerovnosti).
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org