V globální ekonomice zůstalo jen několik rychle rostoucích zemí. Jde zejména o Čínu, Indii, některé země jihovýchodní Asie (Indonésii, Filipíny, Vietnam, Malajsii a Thajsko) a některé africké země. Vývoj tempa růstu těchto ekonomik shrnují první dva grafy. V Číně dochází k postupnému poklesu růstu, i tak se ale z globálního hlediska drží na relativně vysokých úrovních. Indická ekonomika v posledních čtvrtletích naopak zrychluje a v současné době dokonce roste rychleji než ekonomika Číny:
Pouhý pohled na tempo růstu jednotlivých ekonomik ale není dobrým indikátorem toho, jak moc daná ekonomika pomáhá ekonomice globální. Určitá země může například rychle zvyšovat svou ekonomickou aktivitu, pokud je ale tento proces tažen domácí poptávkou (projevující se například zvýšením aktivity ve službách či stavebnictví), nemusí výrazněji stimulovat růst jiných zemí. Dovozy a poptávka po zboží a službách z jiných zemí totiž zůstávají nízko.
Další dva grafy porovnávají tempo růstu čínské ekonomiky a vývoj jejich dovozů. Jak je zřejmé, u obou ekonomik importy zaostávají za aktivitou celé ekonomiky. Ve zbylých dvou rychle rostoucích regionech (jihovýchodní Asii a Africe) je situace podobná:
Vidíme tedy, že čistě matematický přínos rychle rostoucích ekonomik ke globálnímu růstu se značně liší od jejich přínosu skutečného. Ten je dán tím, jak se jejich rychlé tempo růstu projeví v dovozech a tudíž v poptávce po zahraničním zboží a službách. Všechny rychle rostoucí ekonomiky jsou přitom charakteristické tím, že jejich růst je „domácí“ – je zaměřen na domácí služby a zboží. Platí to zejména o Indii a Číně, které „matematicky“ výrazně zvedají růst celé globální ekonomiky.
Zdroj: Natixis