Americký politický cirkus už to naštěstí balí. Nově zvolený prezident by možná rád na své dveře pověsil cedulku s nápisem nerušit, aby se mohl věnovat pouze domácím problémům. Jenže v zahraničí zuří několik konfliktů, které by mu v případě nezájmu mohly tyto dveře celé spálit. Které to jsou?
Koaliční síly sice postupně oklešťují Islámský stát a tato apokalyptická džihádistická skupina ztrácí i své příjmy a schopnost získávat nové rekruty ze zahraničí. Jenže ve chvíli, kdy bude tento společný nepřítel poražen, začne boj o dobitá území, odplatu a moc. Rozložení sil v regionu ukazuje následující mapa. Červeně je vyznačeno území pod kontrolou syrské vlády, zeleně vyznačená území mají naopak pod kontrolou syrští rebelové. Území Islámského státu je vyznačeno šedě, modře označenou oblast spravuje irácká vláda a Kurdové mají pod kontrolou žlutě vyznačené území:
V Iráku dojde ke konfliktu mezi Kurdy a Bagdádem, protože Kurdové se budou snažit o udržení území, které na severu země získali. Platí to i o provincii Kirkuk bohaté na ropu. Turecko a Írán se budou v celém regionu snažit hrát roli ochránců v širokém konfliktu mezi šíity a sunnity. Úpadek Islámského státu také podpoří útoky teroristů v zahraničí a uvolní prostor pro jiné džihádistické skupiny.
Ve Washingtonu se diskutuje o tom, zda má být prodloužena vojenská přítomnost v regionu, ovšem americká vláda začne řešit mnohem větší problém. Turecko pracuje na tom, aby si udrželo svou přítomnost na severu Sýrie a Iráku a žádná diplomacie mu nezabrání ve snaze posilovat vliv na území bývalé Osmanské říše. Turecko ale musí také počítat s intenzivním odporem ze strany Íránu a Ruska, což jsou v tomto regionu jeho tradiční protivníci.
Rusko nyní s Ankarou spolupracuje a snaží se o vytvoření strategické cesty, kterou by do Evropy mohlo dodávat energie. Zároveň podporuje tureckou rezistenci vůči některým plánům NATO. Rusko chce ale využívat Sýrii k tomu, aby provokovalo Spojené státy, a turecká aktivita v této oblasti nakonec pravděpodobně povede k tenzím mezi Tureckem na straně jedné a Ruskem na straně druhé. Spojené státy pak budou zatahovány do boje, kterému se zoufale snaží vyhnout.
Rusko se už dlouho snaží využít Ukrajinu i Sýrii k dosažení jakési „velké dohody“ se Spojenými sáty a Evropou. Moskva se domnívá, že když bude schopná jednat jako země, která dovede způsobit velké problémy, a zároveň jako země, která je schopná problémy řešit, Západ s ní bude jednat otevřeněji a nakonec dojde k uvolnění sankcí. Kreml chce rovněž omezit expanzi NATO směrem do bývalé sféry vlivu Sovětského svazu. Dosavadní vývoj se ale bohužel těchto plánů Moskvy nedrží. Rusko je vnímáno téměř výhradně jako ten, kdo problémy vytváří. To může jeho vládu vést k ještě intenzivnějším snahám o vytváření problémů a snadným cílem může být Evropa.
V Evropě sílí nacionalistické tendence, probíhá Brexit a v Německu a ve Francii jsou naplánovány významné volby. Rusko už nějakou dobu nacionalistické síly tiše podporuje a věří, že rozdělená Evropa bude mít příliš mnoho starostí sama se sebou na to, aby se ještě věnovala Rusku. Kreml také může zvýšit tlak na Západ tím, že nebude spolupracovat na naplňování existujících jaderných dohod. Celkově se pak Rusko pohybuje směrem k většímu autoritářství a bude hledat vnější nepřátele v těch, kteří jsou „jiní“. Tedy zejména ve Spojených státech.
Na seznam problematických oblastí je nutno přidat i Severní Koreu. Ta se stále více blíží tomu, aby byla schopna svými jadernými zbraněmi zaútočit přímo na Spojené státy. Nový americký prezident bude muset tuto novou situaci řešit. Je velmi nepravděpodobné, že by byl proveden preventivní útok. Znalosti ohledně vhodných cílů v Severní Koreji jsou velmi omezené a takový krok by tvrdě dopadl na Jižní Koreu. Čínu jaderná Severní Korea také znervózňuje, a ani ona není na řešení případné korejské krize připravena. Stále je pro ni přijatelnější udržovat se severokorejským režimem vazby, než je zmrazit a směřovat ke krizi. Mapa ukazuje odhadovaný dolet některých severokorejských raket, poslední z nich je ve fázi vývoje.
Zdá se tedy, že kamkoliv se Washington podívá, uvidí minové pole. Neměli bychom ovšem čekat, že Spojené státy budou řešit každé riziko a každý problém. A není to poprvé, co je situace ve světě složitá. Například Charles de Gaulle testoval soudržnost NATO na vrcholu studené války. Pokud ale mají být Spojené státy schopny ustát bouře přicházející ze zahraničí, musí si hlavně udržet svou vlastní demokracii.
Autorkou je Reva Goujonová.
Zdroj: Geopolitical Weekly