Donald Trump chce snižovat daňové sazby. Rozumní lidé s tímto krokem nemusí souhlasit, ale měli by mít své argumenty podložené nějakými daty či důkazy namísto toho, aby jen strašili. Private equity investor Steven Rattner nedávno uvedl, že snižování daní bude mít pro americký rozpočet velmi negativní důsledky, ale jeho slova jsou přesně příkladem ničím nepodloženého strašení veřejnosti.
Rattner se obává, že „obrovské snížení daní, které není kompenzováno jinými změnami v rozpočtu, povede k masivnímu zvýšení vládního dluhu“. Jeho důkazem by mělo být snížení daní v roce 1981, které „zvýšilo rozpočtové deficity a pomohlo prudkému růstu sazeb, který se nakonec projevil dvojitou recesí“. Nic z toho ale není pravda.
V osmdesátých letech se šéf Fedu Paul Volcker rozhodl vypořádat s vysokou inflací a měl k takovému kroku velkou podporu veřejnosti. Tehdejší německý kancléř Helmut Schmidt hovořil o tom, že Volcker zvedl reálné sazby „na nejvyšší úrovně od narození Krista“. Výsledkem byl masivní útlum ekonomiky, ztráty pracovních míst a problémy, které se dají srovnávat s poslední finanční krizí (i když následné oživení bylo tehdy poměrně rychlé).
Mezi lety 1979 a 1982 se nezaměstnanost zvedla z 6 % na téměř 11 %. Nastal propad v daňových příjmech, protože méně pracujících lidí znamená méně vybraných daní. Navíc se zvýšily výdaje na podporu v nezaměstnanosti a další sociální programy. Není tedy překvapivé, že federální rozpočet se zvýšil z asi 2 % HDP v roce 1979 na zhruba 7 % HDP v polovině osmdesátých let.
Podobný vývoj je velmi obvyklý. Po více než šedesát let odpovídá rozpočtová bilance zejména tomu, jak se vyvíjí nezaměstnanost. Rattner se tedy mýlí, protože téměř veškeré změny v rozpočtu z počátku osmdesátých let byly vyvolány růstem nezaměstnanosti a vyššími výdaji a ne snižováním daní. V roce 1979 dosahovaly daňové příjmy 18,7 % HDP a do poloviny roku 1983 klesly na 18,3 % HDP.
Daňovým příjmům na počátku osmdesátých let pomohla i vyšší inflace, která posunula část zaměstnaných do skupiny s vyšší daňovou sazbou i přesto, že jejich reálné příjmy stagnovaly či dokonce klesaly. Vláda tehdy počítala s tím, že vyšší inflace bude přetrvávat a snížením daňových sazeb se snažila zabránit tomu, aby stále větší část společnosti čelila inflačnímu posunu k vyšším daňovým sazbám. Právě neznalost této věci může vyvolávat zmatek v hodnocení toho, jaký mělo snižování daní v tomto období dopad na vládní rozpočet.
Pravdou není ani tvrzení, že rozpočtové bilance mají dopad na výši sazeb. Pokud by tomu tak bylo, americká ekonomika by růstem sazeb trpěla od počátku padesátých let a vše by se obrátilo až v letech osmdesátých. Rozpočtové bilance ale na sazby nemají přímý vliv, ovlivňují je pouze nepřímo tím, jaký mají dopad na ekonomický růst a inflaci. Nejvýznamnějším faktorem, který sazby ovlivňuje, je totiž inflační výhled. Nemá tedy smysl uvažovat o tom, že by snížení daní vyvolalo deficity a ty následně vedly k růstu sazeb a recesi, jak tvrdí Rattner.
Rattner se mýlí i v tom, když tvrdí, že rostoucí dluhy budou muset splácet naše děti a vnoučata. Nechápe totiž, že vládní dluhopisy patří mezi aktiva, která chce veřejnost držet jako nástroj uchování svého bohatství. Rattner se určitě nedomnívá, že by třeba banky jednou měly vyplatit všechny své věřitele včetně těch, kteří u nich mají uloženy své peníze ve formě depozit. Proč by to tedy měla učinit vláda a splatit veškeré své závazky? Žádný smysl pak už nemá to, když se někteří ekonomičtí šarlatáni snaží vyvolat paniku tím, že srovnávají historickou a současnou výši dluhů v absolutní hodnotě. Jakou relevanci má absolutní výše dluhu ze sedmdesátých let, když se produkt a příjmy nalézaly znatelně pod produktem současným?
Autor: Matthew C. Klein
(Zdroj: FTAlphaville)