Greg Mankiw ve své přednášce o možných cestách ke snížení míry zadlužení americké vlády rozebírá pět základních možností. Vedle možnosti bankrotu americké vlády a rychlého ekonomického růstu nevylučuje ani velkou tvorbu peněz končící vysokou inflací, která by snížila reálnou dluhovou zátěž – viz včerejší víkendář. Mankiw se pak věnuje dalším dvěma možnostem, kterými jsou výrazné škrty ve vládních výdajích a zvyšování daní.
Podle ekonoma řada lidí upřednostňuje snížení vládních výdajů před jinými alternativami. Jenže pak přijde řeč na to, co by takové snížení skutečně znamenalo. „Když přemýšlíme o federálním rozpočtu, je dobré si vzpomenout na vtip Petera Fishera, který byl členem vlády George W. Bushe. Fisher konkrétně nazýval vládu pojišťovnou, která má armádu.“ Podle Mankiwa přitom jednoduchá matematika říká, že „pokud mají být škrty ve federálních výdajích skutečně podstatné, budou muset být uplatněny v programech Medicare, Medicaid a v oblasti sociální zabezpečení.“
Konkrétněji by tedy bylo nutné snížit předpokládané budoucí nárůsty výdajů v těchto programech, i přes rostoucí počet starších Američanů a neustálé zvyšování nákladů na zdravotní péči. Podle Mankiwa se lze bavit o tom, zda je rozumné vynakládat peníze na oblasti, jako je zahraniční pomoc. Ale v těchto programech celkově není potřebné množství peněz na to, aby se zde dalo realizovat dostatečně velké úspory. Takové, které by změnily vývoj veřejného zadlužení.
Jak hodnotí ekonom možnost podstatného zvýšení daní? Mankiw považuje tuto možnost za „nejpravděpodobnější dlouhodobý výsledek“. Částečně proto, že ostatní možnosti se naopak zdají být hodně nepravděpodobné nebo nepřijatelné. „Aby Spojené státy mohly dostatečně snížit rozpočtové deficity pouze zvýšením vládních příjmů, musely by zvýšit celkové daňové příjmy přibližně o 14 procent.“ To je podle ekonoma obrovský nárůst, ale „dostal by USA jen zhruba do poloviny úrovně zdanění, která převládá třeba ve Velké Británii.“
Daně v USA by podle Mankiwa i v takovém scénáři „zůstaly pod průměrem OECD a výrazně pod úrovní zemí, jako je Francie, Itálie či Švédsko.“ Z čistě ekonomického hlediska je to tedy zcela proveditelné. K tomu ekonom dodává: „Republikáni nechtějí zvyšovat daně nikomu (s výjimkou univerzit s velkými nadacemi). Demokraté chtějí zvýšit daně pouze nejbohatšímu 1 procentu společnosti. Obě strany se tedy v podstatě shodují na tom, že 99 procent Američanů by nemělo čelit vyšším daním. A tento oboustranný konsenzus je překážkou mezi tím, kde jsme a tím, kam musíme směřovat.“
V určitém okamžiku ale už nebude trajektorie poměru amerického dluhu k HDP udržitelná. Pak přijde nějaká kombinace popsaných pěti možností. Tedy vyššího růstu, bankrotu, vysoké tvorby peněz a inflace, vyšších daní či nižších vládních výdajů. Kdy k něčemu takovému dojde? „Je to jedna z těch věcí, u které nejde říci, že příští měsíc, rok nebo příští desetiletí.“ Nicméně mezitím se vyšší dluhy mohou podle ekonoma podepisovat na tempu růstu amerického hospodářství. A je možné, že „investoři z celého světa nakonec nebudou ochotni nakupovat americké státní dluhopisy, pokud nedostanou podstatně vyšší kompenzaci. Tedy vyšší výnosy, které by zohlednily vyšší riziko plynoucí z rostoucího poměru dluhu k HDP.“
Zdroj: The Conversable Economist, Greg Mankiw