Taylor v čele Fedu? Pro ekonomiku a trhy špatná volba

Hodně se spekuluje o tom, že známý ekonom John Taylor ze Stanford University je jedním z Trumpových kandidátů na nového šéfa Fedu, který nahradí Janet Yellenovou. Trump včera v noci oznámil, že jeho finální rozhodnutí je velmi blízko. Taylor je úspěšným akademikem, který pomohl vývoji nové keynesiánské makroekonomie. Ta nyní tvoří základ myšlenkového rámce centrálních bank, který pracuje i s předpokladem, že centrální banky jsou schopny podpořit agregátní poptávku tím, že sníží sazby. Podle ekonoma Noaha Smithe ale přesto není Taylor dobrou volbou a vhodné dokonce není ani používání jeho známého pravidla. 

Podle běžně používané teorie musí Fed vážit, nakolik se má snižováním sazeb snažit o zvýšení zaměstnanosti, protože se může stát, že nakonec dojde k přílišnému zvýšení inflace. Taylor navrhuje, aby se Fed v této snaze o vyvážení cíle nízké nezaměstnanosti a nízké inflace držel specifického pravidla, které nese právě jeho jméno. Toto pravidlo říká, že sazby by se měly přímo držet vývoje produktu a inflace (či inflace očekávané). Fed se takového pravidla nikdy explicitně nedržel, ale když ekonomové zkoumali historický vývoj sazeb, zjistili, že ty se skutečně pohybují tak, jako kdyby pravidlo bylo zhruba dodržováno. Jediný rozdíl byl v tom, že Fed dával ve své strategii trochu vyšší váhu vývoji zaměstnanosti a nižší váhu vývoji inflace. 

Fed byl se svým přístupem poměrně úspěšný v osmdesátých i devadesátých letech. Paul Volcker dokázal na počátku osmdesátých let zkrotit inflaci, snižování sazeb zase zabránilo hluboké recesi v roce 1990 a poté v roce 2001. Jen během Velké recese snižování sazeb nestačilo – klesly až k nule a poté již nemohly jít níž. Taylor ale v roce 2011 tvrdil, že podle jeho pravidla by sazby měly dokonce růst namísto toho, aby se Fed snažil o další uvolnění své monetární politiky s pomocí kvantitativního uvolňování. Podle původního Taylorova pravidla měly totiž sazby v roce 2011 být na 1 % a v roce 2012 dokonce na 4 %. 

Fed se podle Taylorovy rady neřídil a pokračoval v QE. Vysoká inflace, před kterou Taylor varoval, se ale i přesto nedostavila. A to samé platí o vysoké volatilitě na trzích, kterou ekonom také zmiňoval. Namísto toho začala pomalu růst zaměstnanost. Nikdo sice tehdy přesně nevěděl, jak se politika Fedu promítne do reálné ekonomiky, je ale zřejmé, že Fed se držel správné strategie a Taylorova varování se nenaplnila. Pokud bychom ale čekali, že ekonom ve světle faktů své pravidlo přehodnotil, mýlili bychom se. Dál pokračoval v jeho obhajobě a v kritice Fedu. 

Taylorova neochota přehodnotit své postoje a jeho obecně jestřábí postoj k monetární politice jsou pravděpodobně tím, co z něj dělá jednoho z předních Trumpových kandidátů na nového šéfa Fedu. Jestřábí postoje jsou totiž spojovány s takzvanou politikou „tvrdých peněz“, kterou lidé jako Trump spojují s celkovým pocitem síly a moci. Extrémní konzervativci mají navíc utkvělý názor, že inflace je nástrojem vlády určeným k tomu, jak brát peníze lidem, kteří hodně spoří. Momentálně není zřejmé, zda by Taylor v čele Fedu naplnil jestřábí očekávání. Je chytrý a není to slepý ideolog. Jisté ovšem je, že pokud by se Fed jeho pravidla držel, ekonomika by na tom nyní byla hůře, než je. A kdyby chtěl své pravidlo i přesto prosazovat, pro ekonomiku by to představovalo nebezpečí. 

Zdroj: Bloomberg