Danske Bank ve svém posledním týdenním přehledu hovoří o deseti pákách, které může Čína efektivně použít v případné obchodní válce proti Spojeným státům. Devět z nich je „standardních“, u té desáté je ale vše „trochu“ jinak, než se obvykle soudí. Podívejme se na ně.
Páka první: Čína je největším odběratelem amerických sojových bobů – proudí do ní asi 60 % amerických exportů této komodity. Není tak divu, že American Soybean Association chtěla po uvalení tarifů na hliník hned jednat s americkým prezidentem, protože se obávala, že Čína si najde dodavatele v zemích jako je Brazílie či Argentina.
Páka druhá: Čína se v roce 2017 otevřela dovozům amerického hovězího, což bylo americkou vládou považováno za významný úspěch. S ohledem na současný vývoj nemusí trvat dlouho.
Páka třetí: Hned po soje jsou druhým nejvýznamnějším exportním artiklem USA letadla. Tomuto tématu jsem se shodou okolností věnoval nedávno s tím, že jednak utrpí samotnými tarify na hliník, které se promítnou do jeho nákladů. A pak je samozřejmě ohrožen jeho trh v Číně a to ze dvou stran: Airbusem a časem i ze strany čínských výrobců letadel, kteří chtějí narušit existující globální duopol.
Páka čtvrtá: Spojené státy do Číny vyváží i významný objem čiroku a dalších zrnin, z nichž se vyrábí krmiva pro dobytek. Platí to samé, co u sóji.
Páka pátá: Ohroženy jsou americko – čínské obchodní dohody v celkovém objemu 250 miliard dolarů uzavřené v listopadu 2017 (zahrnující i prodej 300 Boeingů).
Páka šestá: Čína může také samozřejmě zavést tarify na celé spektrum amerického spotřebního zboží.
Páka sedmá: Může přijít „samovolný“ bojkot amerického zboží ze strany čínských spotřebitelů. Podle Danske jsou nejvíce na ráně americké automobily, kde by se viditelně projevila i mírná nevole čínského spotřebitele. Podobný efekt přitom podle banky nemůže recipročně nastat v USA, protože tam se jen minimum čínských exportů prodává pod čínskou značkou, většina z nich je naopak v obchodech pod značkami jako , či Apple
Páka osmá: Ohroženy by mohly být i americké investice v Číně, která by mohla různými restrikcemi reagovat na podobné kroky americké strany. Firmy z USA by tak mohly být diskriminovány, co se týče přístupu na čínský trh, a to třeba s použitím dlouhých lhůt při schvalovacích procesech.
Páka devátá: Čína má v ruce dobré karty co se týče exportu vzácných kovů. Má totiž v podstatě monopol na těžbu některých minerálů, které se používají v displejích, mobilních telefonech a dalších přístrojích. V roce 2010 Čína zastavila jejich vývoz do Japonska, v roce 2011 došlo k růstu cen těchto minerálů poté, co u nich Čína zavedla exportní kvóty.
Páka největší, ale kam s ní pohnout
Páka desátá, u které bych rád přidal několik poznámek: Čína drží více než 1 bilion dolarů v amerických vládních obligacích. Pokud by byť jen malou část z nich vrhla na trh, došlo by (teoreticky – viz níže) k růstu výnosů amerických vládních obligací (popřípadě i k oslabení dolaru) a Američané by byli v problémech. Jde v podstatě o logiku, která již řadu let tvrdí, že Američané jsou závislí na Číně, která jim poskytuje finance (tj., nakupuje jejich obligace) a tím jim umožňuje žít na dluh (tj. drží výnosy jejich vládních obligací na úrovních, které nevyvolávají krizi, a to samé platí o kurzu dolaru). Jenže tu je druhá, a dost podstatná strana mince.
Ta druhá strana mince se jasně ukáže ve chvíli, kdy se zeptáme, proč by Čína tak pomáhala Spojeným státům, které se na globální úrovni snaží v nejedné oblasti předehnat. Rychle dospějeme k tomu, že nejde o žádné američanomilství. V době, kdy onen mechanismus fungoval, na plné obrátky jely nákupy amerických obligací jako nástroj oslabování kurzu čínské měny (a posilování kurzu dolaru). Tedy nástroj, který v globální ekonomice a v USA přetahoval k Číně poptávku po čínské výrobě, a značně tak přispěl k jejímu rozvoji ve fázi „dílny celého světa“.
Jeden pohled tedy říká, že by Čína USA nejvíce uškodila, pokud by přestala kupovat jejich obligace (či je začala prodávat). Takový pohled je ale relevantní snad pro dobu, kdy (i) globální ekonomika jede na plné obrátky, (ii) Čína nepotřebuje stimulovat své exporty oslabováním kurzu a (iii) na americké obligace by odpadnutí jednoho „zákazníka“ mohlo skutečně mít citlivější dopad (protože díky silné ekonomice poptávka po nich slábne a ani Fed není ochoten k nějakým vylomeninám). Pokud bychom se ale naopak přesunuli do prostředí globálního útlumu, Čína by Spojeným státům naopak více uškodila tím, kdyby americké obligace začala houfně nakupovat. Tlačila by totiž dolar nahoru, kurz své měny dolů a přetahovala by si k sobě komoditu opět nejvzácnější – globální poptávku.
Tato „dluhopisová“ páka je podle mne velmi mocná, je u ní ale jeden zákeřný problém: Není tak jednoznačné, kterým směrem by s ní Čína měla pohnout, aby se nakonec nedostavil efekt opačný než zamýšlený. Vedle výše popsaných mechanismů to konec konců možná nejlépe ukazuje následující graf od Bespoke, který ukazuje (ne)vztah mezi objemem nákupů amerických vládních obligací a změnu jejich výnosů:
