Šťastné, pracovité a loajální zaměstnance si přeje spousta firem. Jenom málo z nich je ale ochotno zajít tak daleko, aby jim dalo den volna navíc. Čest výjimkám.
Společnost Perpetual Guardian nedávno ukončila experiment, ve kterém dostali všichni její zaměstnanci každý týden jeden den volna navíc. Novozélandská společnost působí v oblasti svěřeneckých fondů a územního plánování a pracuje v ní zhruba 200 lidí. Pokus trval šest týdnů a platy a pracovní podmínky se za tu nezměnily. Produktivita se ale zvýšila zhruba o pětinu. Zaměstnanci také tvrdili, že jsou mnohem šťastnější, píše na svém webu Světové ekonomické fórum (WEF).
Experiment sledoval Jarrod Haar z technologické univerzity v Aucklandu. Spokojenost v práci a s životem se podle jeho zjištění zvýšila na všech úrovních. Pracovní výsledky se zlepšily a lidé si čas v práci dokázali užít víc než před začátkem pokusu. Vedení Perpetual Guardian teď bude jednat o tom, jestli čtyřdenní pracovní týden zavést nastálo.
Hodiny si nejsou rovny...
Experiment vyvolává řadu otázek týkající se produktivity a dlouhé pracovní doby. Jedna věc je ale jasná už nyní. Dlouhé hodiny v práci nutně neznamenají větší produktivitu.
Příkladem budiž Jižní Korea. Ta ve srovnáních produktivity v zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (členem OECD je i Česko) okupuje spodní příčky. Země přitom proslula mimo jiné svou kulturní zvyklostí v podobě velmi dlouhé pracovní doby. Evropskou „Jižní Koreou“ by pak mohlo být Řecko. I to má jeden z nejdelších pracovních týdnů. Když ale v OECD dojde na měření velikosti HDP na odpracovanou hodinu, zřetelně zaostává, jak je vidět i v tabulce níže.
Japonsko je dalším příkladem země, kde se dlouhé pracovní hodiny s očekávanou vyšší produktivitou moc nepotkávají. Japonští zaměstnanci jsou známí tím, že v práci tráví dlouhé hodiny. Tomu se teď země ale snaží učinit přítrž. Zhasínání světel na konci pracovního dne má být jednou ze strategií, jak s tímto zvykem zatočit.
Zdroj grafiky: STATISTA
Kromě kratšího pracovního týdne se experimentuje i se zkrácením pracovního dne. Ve švédském domově pro seniory na příklad umožnili lidem pracovat jenom šest hodin denně. Kvalita života jeho zaměstnanců se potom zlepšila, mohli trávit více času se svou rodinou a byli méně ve stresu. Místní úřady ale experiment vyšel draho. Práci totiž zastavit nešlo a samospráva musela přijmout další zaměstnance, kteří byli v práci namísto „ testovaných“.
Podobný pokus proběhl i na Islandu, konkrétně u zaměstnanců hlavního města Rejkjavíku. Pracovní týden si mohli zkrátit o čtyři až pět hodin. Produktivita zůstala stejná, to samé platí i o nákladech. Zaměstnanci však byli v práci spokojenější a trávili méně času na nemocenské.
Záleží na typu práce
Na základě těchto experimentů se může zdát, že při rozhodování o tom, zda je zkrácení pracovní den nákladově efektivní, hraje kritickou roli charakter práce. Ve směnném provozu bude nutné najít někoho dalšího, aby se pokryly výpadky.
Na "kancelářské krysy" se ale může vztahovat jeden z Parkinsonových zákonů, podle kterého práce vyplní všechen čas, který je k tomu vyhrazen. Jinak řečeno: Efektivita se zvýší, když je na úkol méně času. Mluvit by o tom mohla spousta zaměstnanců na částečný úvazek, kteří často zvládnou za čtyři dny stejné množství práce, co jejich lépe placení kolegové na „full-time“ za pět, podotýká také WEF, známé mimo jiné svými výročními zasedáním osobností ekonomického a politického života v Davosu.
Úspěch Perpetual Guardian ale tkví ještě v něčem jiném, říká Helen Delaneyová z univerzity v Aucklandu. S přípravou experimentu pomáhali i lidé, kteří tam pracují. Ti také přišli s nápady, jak pracovat efektivněji – na příklad jak omezit surfování po internetu, které nesouvisí s prací.
Následující grafy OECD slouží jako přehled ukazatelů velikosti HDP na odpracovanou hodinu. OECD tak označuje jeden z ukazatelů produktivity práce, který měří, jak efektivně se daří takzvaný vstup práce zkombinovat s dalšími faktory výroby a použít ve výrobním procesu. Vstup práce přitom představuje celkový počet hodin odpracovaných všemi lidmi, kteří se podílí na produkci.
Zdroje: WEF, OECD, STATISTA