Nezaměstnanost se v USA dostala na 3,8 % a jde o nejnižší úroveň za mnoho let. Podle známého ekonoma Gregoryho Mankiwa ale „toto číslo skrývá jednu anomálii a tou je soustavný růst podílu mužů, kteří nepracují a zaměstnání ani nehledají“. Tito lidé se do míry nezaměstnanosti nepromítají, protože se předpokládá, že když zaměstnání nehledají, pracovat nechtějí. Mankiw se ale ptá, zda jde o správný přístup.
Data ukazují, že u žen se podíl těch, které stály mimo pracovní sílu, snížil od roku 1950 z 66 % na současných 43 %. S ohledem na vývoj ve společnosti nejde o překvapivý jev. U mužů ovšem probíhá opačný trend, protože v roce 1950 stálo mimo pracovní sílu 14 % z nich, nyní to je 31 %. Z části to podle ekonoma lze vysvětlit delší dobou studia a delší očekávanou délkou života. Jenže participace klesla i u mužů ve věku 25 – 54 let, kde by se tyto faktory výrazněji projevovat neměly.
Mankiw poukazuje na studii jeho kolegů z Harvardu Claudie Goldinové a Lawrence F. Katze, kteří popsané změny vysvětlují technologickým pokrokem. Ten totiž způsobuje růst produktivity a mezd u lidí, kteří mají určité specifické dovednosti a vzdělání, ovšem snižuje poptávku po těch, kteří je nemají. Takové tvrzení je v souladu s tím, že participace klesá nejvíce u lidí s nižším vzděláním. A svou podobnou roli hraje i mezinárodní obchod. Je totiž jedno, jestli někdo přijde o zaměstnání kvůli robotu nebo čínské konkurenci, prostě o něj přišel. A pokud jsou ostatní pracovní místa méně atraktivní než to dosavadní, může dojít k tomu, že člověk práci přestane hledat.
Z čeho ale muži, kteří přestali práci hledat, žijí? Částečně jsou na sociálních dávkách. Mladší lidé pak v nejednom případě žijí s rodiči, což je také forma záchranné sociální sítě. A v neposlední řadě jim může finančně pomáhat partner. Jako řešení Mankiw zmiňuje investice do vzdělání, ale přiznává, že o tomto receptu je lehčí mluvit, než jej efektivně prosadit v praxi. Nejde přitom jen o peníze, ale o fundamentální změnu celého vzdělávacího systému. Jeho reforma totiž vždy naráží na to, že se tu setkávají zájmy mnoha skupin a ty je těžké sladit. „Jednoduché řešení jsme stále nenašli,“ uzavírá Mankiw.
Zdroj: NYTimes