Mikroplasty jsou všude, ale podle německého Spiegelu „nikdo opravdu neví, jaké nebezpečí mohou představovat ve chvíli, kdy vstoupí do lidského těla“. Britská toxikoložka Rosemary Waringová přitom v rozhovoru pro Spiegel tvrdí, že v roce 2025 bude v oceánech 250 milionů tun plastů. Klíčový problém pak podle ní představuje „nezničitelnost plastů“, které neprocházejí biologickou degradací, ale rozpadají se na stále menší a menší fragmenty. Po určité době se tak mohou dostat do lidského těla vdechováním či potravou. „Ve skutečnosti přesně nevíme, kam pak putují, ale u některých mořských živočichů se usazují v mozku, játrech a dalších tkáních. A to by mohl být problém,“ říká toxikoložka.
Waringová uvedla, že mikroplasty přicházejí z mnoha zdrojů včetně pneumatik či umělých vláken používaných v oděvech. Většina mikrovláken pak podle ní nakonec skončí v mořích a oceánech. Odhaduje se tak například, že lidé, kteří mají rádi mořské korýše, mohou ročně spolykat až 11 000 mikrovláken. Hodně jich je také přenášeno větrem, protože se pohybují v atmosféře. Takže když dýcháme, vdechujeme i tyto mikroplasty. Ukazuje se dokonce, že se již dostaly do cukru, soli či třeba do medu i piva. A v neposlední řadě je obsahuje také pitná voda.
To, jak se plasty chovají v našem těle, pak podle Waringové záleží na tom, jak jsou jejich částice velké. Většina těch větších se nevstřebá a opět vyjde z těla ven bez toho, aby napáchala větší škody. Předpokládá se, že nezpůsobují větší záněty a nedostávají se hluboko do orgánů. Ovšem u menších částic, kterým se někdy říká nanoplasty, je situace úplně odlišná. Jejich velikost je menší než 0,001 milimetru a jsou tak schopny překročit biologické bariéry jako například buněčné membrány. Následně mohou ovlivnit proteiny, tuky i cukry v lidském těle. A „zdá se pravděpodobné“, že mohou ovlivnit i centrální nervovou soustavu. U ryb například způsobují pomalejší požívání potravy a menší tendenci prozkoumávat okolí.
„Nemáme žádný konkrétní důkaz, že by nanoplasty již nyní pronikaly do mozkových tkání či dokonce ovlivňovaly lidské chování,“ uvedla toxikoložka. Dodala ovšem, že nanoplasty mohou způsobovat problém s tkáněmi a záněty a „například deprese může souviset s toxicitou nanočástic v centrálním nervové soustavě“. Malé plastové částice navíc v oceánech rychle absorbují jiné škodlivé látky. „O nebezpečí, které představují nanoplasty, toho stále nevíme dost. Jako preventivní opatření tak musíme prudce snížit objem plastů, které pouštíme do životního prostředí. Potřebujeme filtry, které budou zachytávat plasty ve vodě, takže se nedostanou do řek a oceánů. A musíme oceány vyčistit od plastů, které tam již jsou. I tak ale bude objem plastů v přírodě růst a tudíž se musíme ptát, jak se projeví na našem zdraví,“ řekla Waringová.
Zdroj: Der Spiegel