V polovině osmdesátých let začal v akademickém prostředí i ve firemním sektoru dominovat názor Miltona Friedmana, podle kterého je jedinou zodpovědností podniků zvyšovat zisky. Po finanční krizi roku 2008 ale tento pohled čelí stále větší kritice. Nyní tomu bude padesát let, co Friedman svou teorii sdělil veřejnosti na stránkách The a známý americký ekonom Luigi Zingales se při té příležitosti zamýšlí nad její relevancí.
Podle ekonoma je chování firem klíčové pro to, v jakém kapitalismu budeme žít. Zingales v první řadě tvrdí, že je důležité dobře vnímat, co Friedman vlastně psal a říkal. Jeho článek by podle ekonoma měl být čten v kontextu toho, co Friedman psal v osmé kapitole knihy Kapitalismus a svoboda. Zde totiž stojí, že firmy nemají žádnou odpovědnost ke společnosti pouze tam, kde panuje vysoce konkurenční prostředí. Takové firmy jsou samy o sobě bez síly a moci, kterou by mohly na trhu využívat. Nemohou si diktovat žádné podmínky, „jsou jen těžko rozpoznatelné jako oddělené entity.“ Takže ani nemohou mít žádnou zodpovědnost vůči společnosti.
Pokud má ale firma pozici monopolu, má moc a podle Zingalese je pak jednoduché tvrdit, že taková firma by neměla jednat jen ve svém zájmu, ale měla by podporovat i celou společnost. Takže „je naprosto v souladu s Friedmanovým pohledem požadovat společenskou odpovědnost třeba po digitálních monopolech, jakými jsou či Google“. A i když na firmy hledíme jako na soubor smluv a kontraktů mezi různými stranami, neplatí, že by firma neměla žádnou zodpovědnost. Takto vnímaná firma pro nás bude jen skupinou jednotlivců navzájem provázaných různými smlouvami, ale i takový podnik se musí držet „pravidel hry“. Což podle Friedmana znamená držet se „svobodné konkurence bez podvodů a porušování zákona“.
Zingales tedy tvrdí, že Friedmanův pohled se naprosto liší od přístupu „hamižnost je dobrá“, který propagovala postava Gordona Gekka ve filmu Wall Street. Friedman by podle ekonoma například neprotestoval proti tomu, když Business Roundtable Report z roku 2019 požadoval, aby firmy „vytvářely hodnotu pro zákazníky, investovaly do zaměstnanců, jednaly férově a eticky se svými dodavateli a podporovaly komunitu, ve které podnikají“. To vše v souladu s vytvářením dlouhodobé hodnoty pro akcionáře. Pokud by takové činnosti nebyly v souladu s maximalizací dlouhodobé hodnoty akcií, šlo by o formu zdanění firmy, ale o takovém dobrovolném zdanění mohou rozhodovat jen akcionáři, jinak jde o formu vyvlastnění, vysvětluje Zingales.
Friedman tedy podle ekonoma nebyl proti myšlence, že jednotlivci či firmy mohou sledovat společenské cíle, které se mohou dotýkat schopnosti generovat zisky. Nicméně vystupoval proti názoru, že tyto cíle mohou být na společnost uvaleny a následně po ní vyžadovány zvenčí. Tedy někým jiným než jejími akcionáři a vlastníky.
Zdroj: ProMarket