Sam Hammond je hlavním ekonomem Foundation for American Innovation a myslí si, že cla jsou jakýmsi prvním krokem k de-dolarizaci globální ekonomiky. Dnes se podíváme detailněji na dvě ne tak často zmiňované teze, či příběhy točící se kolem globálních celních potyček.
1.Celní dedolarice: Pan Hammond v souvislosti s cly konkrétně hovoří o promyšlené strategii pro řízenou dedolarizaci. Uvalením plošných cel by v jejím rámci Spojené státy „záměrně podkopávaly stabilitu dolaru jako globální obchodní měny“. Tím by signalizovaly, že globální partneři se nemohou spolehnout na to, jak dolar doposud fungoval. Takový plán by tak nutil ostatní země aby zvažovaly alternativy k dolaru na úrovni obchodu, či rezerv.
Ekonom Noah Smith k takové tezi píše, že jí moc nevěří. Cla totiž podle něj kurz amerického dolaru táhnou nahoru, ne dolů. Proč by ale vůbec Spojené státy chtěly podkopávat dominantní pozici dolaru ve světové ekonomice? Včera jsem tu v souvislosti s celními potyčkami připomínal potyčky měnové. Tedy dobu, kdy se řada centrálních bank snažila přímo, či nepřímo oslabit kurz svém měny a podpořit tím domácí exportní sektor. U amerického Fedu nešlo zřejmě o přímý záměr uvolněné monetární politiky, ale slabší dolar nevadil. To vše pak ukazuje, že silná měna, včetně té dominantní, není ani zdaleka tak jednoznačnou výhodou, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Spojené státy jsou navíc v pozici někdy nazývané globálním spotřebitelem poslední instance. V této narážce na centrálně bankovního věřitele poslední instance je odraženo to, že USA nasávají zboží z celého světa a ten jim na to půjčuje. Souběžně to znamená, že USA exportují do světa zaměstnanost. Tato parciální rovnováha má své limity stejně, jako třeba starý čínský ekonomický model (viz níže). Na to, aby se nestala výraznou nerovnováhou, se musí tok zboží a úspor včas otočit. Tj., úspory musí téct z USA ven a tím samým směrem zboží (nebo alespoň přestat proudit v čistém vyjádření do USA).
Kurz dolaru (a výnosy amerických obligací) jsou v tomto mechanismu klíčovým prvkem. A opět platí, že světově dominantní dolar ten dosavadní mechanismu spíše posiluje místo aby jej oslaboval. Tj., popsanému obratu by spíše napomáhal dolar s daleko menší globální atraktivitou. V tomto ohledu ona celní teorie o dedolarizaci sedí. Globálně dominantní dolar se může na první pohled zdát jako jednoznačný přínos pro USA, ale ve skutečnosti tomu tak (alespoň na čistě ekonomické rovině) není. Nicméně i já o oné celní dedolarizační teorii pochybuji - je to možná zajímavá, ale až příliš složitá konstrukce. A narušuje jí ti to, co píše pan Smith: Cla by dolar mohla táhnout nahoru (a možná tím jeho dominanci paradoxně posilovat).
2.Celní překročení pasti středních příjmů: Včera jsem tu psal o další tezi, podle které by americká cla mohla pomoci posunu čínské ekonomiky k nové rovnováze a udržitelnějšímu modelu. Svým způsobem by tak cla pomohla Číně překročit pověstnou past středních příjmů. Jenže taková teze předpokládá, že nemožnost kráčet dosavadním směrem se zároveň pojí se schopností a ochotou kráčet směrem novým, lepším.
V tomto novém směru by Čína přestala podporovat firemní sektor na úkor domácností, tím by přispěla k růstu významu spotřeby a zároveň by vzrostl význam služeb a „měkké“ části ekonomiky relativně k té tvrdé (beton, ocel…). Zároveň se zdá být evidentní, že by muselo dojít k rozvolnění celkového vlivu státu v ekonomice a ve společnosti. A tady, zdá se, padá kosa na kámen. Alespoň prozatím.