Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska v prvním rozhovoru s profesorkou Antonií Doležalovou. Ta se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v současné době působí na Univerzitě v Cambridgi a čerstvě vydala v Británii knihu s titulem „A History of Czech Economic Thought“, která rozebírá dějiny českého ekonomického myšlení. Pokračujeme obdobím první světové války. Jak to vypadalo v předvečer? Jak se ta podepsala pod hospodářstvím a obchodními vazbami? Co se dělo v období bezprostředně po válce?

Patria.cz: Jak to vypadalo v předvečer první světové války? Prošli jsme krizí v 70. letech 19. století, pak se ekonomika zachraňovala. Co se dělo v posledních 30 letech monarchie?

Nic se výrazně nezměnilo na pozici Rakousko-Uherska v rámci Evropy. Zůstávalo zaostalou monarchií. Rakousko-Uhersko bylo druhou největší zemí v Evropě, co se teritoria týče, a třetí největší podle počtu obyvatel. Ale co se týče ekonomického rozvoje významně zaostávalo za ostatními evropskými státy ještě v předvečer první světové války. V ukazateli hrubého domácího produktu v přepočtu na počet obyvatel zaostávalo naprosto radikálně za Velkou Británií, Německem i Francií; hůře na tom bylo jen Rusko. Krize – a následné vyrovnávání se s jejími důsledky – vedla mezi živnostníky a drobnými podnikateli k návratu k opatrnějším strategiím, a stát k určité míře intervencionismu. Současně otevřela krize zcela nový fenomén, totiž sociální otázku, která se stala polem, na němž se stát začal dosud nebývalým způsobem angažovat. Velkou inspiraci v tomto směru představovalo bismarckovské Prusko. Je ale třeba dodat, že na přelomu 19. a 20. století snad neexistoval v Evropě stát, který by se v sociální otázce neangažoval. Otázkou je jen míra tohoto angažování se.  Rakousko-Uhersko bylo sociálně vlídné, zavádělo pojištění v nezaměstnanosti, ve stáří, pro sirotky, pro úředníky v bankách a v pojišťovnách. Onen často kritizovaný fakt, že Češi čekají, až se o ně postará stát, je dědictvím monarchie, nikoli socialismu. Opět je tedy třeba přemýšlet o dlouhých periodách, v nichž se odehrávají sociální změny.

A k monarchii samotné snad ještě jedna poznámka. Její státní organizace i hospodářství mělo několik rovin – společné Rakousko-uherské, druhou rovinu představovalo hospodářství zemí Koruny české a Uherského království. I v této rovině existovaly vlastní rozpočty, a také zemské sněmy. Schvalovaly si vlastní daně, popř. přirážky k daním, které byly přijaty na centrální úrovni, měly berní úřady. Třetí rovinu představovaly jednotlivé země nebo župy uvnitř té druhé roviny. A dál samozřejmě města a jednotlivé obce. Také ty si mohly schvalovat územní přirážky k daním.

V tom tkví kouzlo Vídně v období před první světovou válkou. Vídeň byla v rámci monarchie daňovým rájem – daně tam totiž byly výrazně nižší než jinde. Proto většina firem, které vznikaly, měla své sídlo ve Vídni. Ne proto, že tam sídlily centrální úřady, ale právě kvůli daňové zátěži. Proto byla Praha provinčním městem, a ve Vídni se budovalo, proto se tam tak rozvíjela kultura, kterou podnikatelé podporovali, proto se tam dobře žilo. Proto o ní za druhé světové války bude psát Stefan Zweig jako o světě včerejška, jako o místě jistoty a bezpečí. Žádný genius loci, ale racionální a prozíravá hospodářská politika, která počítá s tím, že lidé spíše neplatí, než platí daně, a od určité daňové sazby hledají únikové cesty.  

Patria.cz: A co tedy české země?

České země byly jedněmi z daňově nejzatíženějších oblastí. A jejich obyvatelé se placení daní vyhýbali. Po vzniku Československa jeden z ministrů financí, Karel Engliš, popsal tuto situaci přesně, když při předkládání rozpočtu v Parlamentu “apeloval” na placení daní. Řekl tehdy, že bylo pochopitelné, že se lidé vyhýbali placení daní za Rakouska, ale dnes “teče krev z vlastního”. Jsme ovšem u další dlouhodobé institucionální změny; jediné období, kdy se v Čechách vybralo tolik daní, kolik se předepsalo, bylo období Protektorátu.

Nicméně co se ekonomické úrovně v rámci monarchie týče, byly určitě Čechy spolu s oblastí kolem Vídně nejvyspělejší částí Rakousko-Uherska. Na Moravě byly průmyslovými oblastmi Ostravsko a Brno. Haná, jižní a východní Morava, tam zůstávaly agrární oblasti. Proto měl Baťa na konci 19. století tak velký rezervoár volné pracovní síly a mohl začít to prostředí měnit. Před válkou snad ani Zlín nebyl na mapě, a v roce 1932 měl více než 26 tisíc obyvatel. Takže když mluvíme o průmyslu v českých zemích, myslíme Prahu, Kladno, Ostravsko a Brno. Všude jinde byla pole, rolníci a řemeslníci.

Patria.cz: Jak se naší ekonomiky dotkla první světová válka?

Hlavně se projevila daňovým zatížením, hned od začátku se začaly vybírat obrovské válečné přirážky k základním sazbám daní. V některých městech přirážky dosahovaly i 400 %. Průmysl se transformoval na podporu války. Na tom mimochodem postavil základ své budoucí prosperity i zmíněný Baťa. Zareagoval velmi rychle a získal zakázky pro vládu, stejně jako dříve Ringhofferovi.

Další zásadní věc byl obrovský demografický pokles. V té válce bojovali živí vojáci, ne tanky nebo lodě. Do války odcházely celé ročníky mladých mužů, města se vyprázdnila. Velmi přesně to popisuje Karel Poláček ve svých románech Okresní město a Hrdinové táhnou do boje. Na každém hřbitově v každém českém městě i vesnici narazíte na pomník obětem první světové války. Český filosof Jan Patočka označil první světovou válkou za zásadní zlom v dějinách. Způsobila definitivní konec jednoho řádu. Čas ztratil svůj rytmus. První světová válka a Ruská revoluce, to jsou podle mého názoru klíčové okamžiky dvacátého století, které změnily celý svět.

Zároveň právě tato válka změnila přístup států k ekonomickým procesům. Státy vždy v době války zasahovaly do hospodářství, zvyšovaly daně, zaváděly nové, ale vždy to byly aktivity mimořádné, ve smyslu dočasné. Teď to bylo jiné. Válka kvůli své délce a rozsahu pohlcovala zdroje a stát se snažil nějakým způsobem řešit tíživou situaci lidí v zázemí i vojáků. Právě tehdy se objevily první pokusy o centrální plánování, centrální zásobování, centrální distribuci nebo centrálního nastavování cen. Dělali to Rakušané i Němci. Britové o tom velmi uvažovali, protože viděli, jak to Rakušanům a Němcům pomáhá v samotném konfliktu. Oni ale neměli jiné nástroje, jak donutit svoje obyvatele, aby pracovali pro válku, než tržní. Rakušané a Němci to přikázali zavedením tzv. ústředen.

A nové bylo především to, že tyto instituce po skončení války nezanikly, zůstaly v činnosti. Zatímco v západní Evropě – tak jako kdykoliv předtím – byly mimořádné daně zrušeny, třeba v Československu v mnoha odvětvích státem řízené hospodářství pokračovalo i v období, o kterém se často mluví jako o liberálním; některé ústředny byly zrušeny až na konci 20. let. A vlastně jen na pár let, protože v roce 1939 byly zavedeny znovu a už nebyly zrušeny. Úředně stanovené ceny, úřadovny práce, státem řízený zahraniční obchod, to opravdu nebyly výmysly komunistů. To všechno v Československu existovalo dlouho před Vítězným únorem.

Patria.cz: Co obchodní vazby?

V Evropě před vypuknutím války doslova každý obchodoval s každým. Evropa na východ od Rýna se nacházela ve sféře vlivu německého průmyslu. Tento vliv spočíval jak ve vývozu kapitálu, tak v organizaci a způsobu řízení. Celá Evropa byla s Německem propojena hustou sítí ekonomických vztahů: Německo bylo největším importérem z Ruska, Norska, Holandska, Belgie, Švýcarska, Itálie a Rakousko-Uherska, druhým největším importérem z Velké Británie, Švédska a Dánska, třetím největším importérem z Francie. Německo bylo také největším exportérem do Ruska, Norska, Švédska, Dánska, Holandska, Švýcarska, Itálie, Rakousko-Uherska, Rumunska a Bulharska a druhým největším exportérem do Velké Británie, Belgie a Francie. Evropa byla dobře namazaným strojem na prosperitu.

Válka tyto vazby do určité míry a na určitou dobu přerušila. Ale jak přesvědčivě popsal J. M. Keynes, největší tragédií pro poválečný vývoj Evropy bylo nastavení podmínek míru, nikoli válka samotná. Podmínky míru totiž způsobily, že se ten stroj znovu nerozběhl. Konference ve Versailles tak především ukázala, že politici sice mohou nakreslit nové hranice a zakázat lidem se spolu bavit, ale když to udělají do důsledků, tak zničí vlastní průmysl a prosperitu vlastního obyvatelstva. Keynes se ve svých varováních naprosto nemýlil; bohužel politikové ho neposlouchali a hráli si svoje hry.

Patria.cz: Co se u nás dělo okamžitě po válce? Probíhaly nějaké přípravy na poválečné uspořádání, podobně jako později za druhé světové války?

V průběhu války žádné. Až v létě 1918 vznikl určitý národohospodářský program. Na tom se podílel Alois Rašín nebo Jaroslav Preiss. Vlastně jen zkoušeli formulovat, co všechno stát bude muset udělat, aby byl samostatný. Vyšlo jim, že by měl mít vlastní měnu a řídit si fiskální politiku. Tedy přesně v intencích dobových úvah o právu na sebeurčení. Ovšem třeba ta fiskální politika nebyla taková, jak ji známe dnes, že by to byl nějaký makroekonomický nástroj. Byl to jenom přehled příjmů a výdajů. Totéž lze říct o měnové politice. Obě politiky navíc až do roku 1926 řídil ministr financí. A to i přesto, že už od roku 1919 existoval zákon o založení centrální banky. Ale říkalo se, že obě politiky skutečně řídil Jaroslav Preiss coby ředitel Živnobanky. Můj vlastní výzkum to do značné míry potvrzuje.

Řečeno velmi lakonicky, fiskální politika provedla obrat o 180° - zatímco za Rakouska znamenala starost o příjmovou stránku státních rozpočtů, nyní se soustředila na výdaje bez ohledu na to, kde se na to vezmou peníze. A braly se všude. Válečné přirážky, zavedené Rakouskem v době války a tolik v Čechách kritizované, se vybíraly ještě několik let po válce a sazby dosahovaly i 600 %. K tomu dávka z majetku, a celá řada nových daní. Moje nejoblíbenější je jedna, které říkám “antiekologická”. 

V 19. století, když elektrifikace u nás pořád ještě neproběhla, protože stát ani soukromý sektor na ni neměly dostatečné zdroje, podnikatelé budovali blízko svých výroben vodní elektrárny. Československo provedlo elektrifikaci. Výstižně se o tom zpívá v jedné Svěrákově a Uhlířově písni jako o slavném dni, “kdy k nám byl zaveden elektrický proud”, a přítomen byl i svatý Jan, z kamene vytesán. No ale co se neukázalo. Vykutálení kapitalisté státní elektřinu neodebírali, protože měli svoje vodní elektrárny. Tak na ně stát uvalil takovou daň, že se všichni připojili. A malé vodní elektrárny postupně zanikly. Zrezivěly, rozpadly se, a není to tak dávno, co nějaký génius přišel na to, že bychom je mohli začít budovat – s pomocí evropských fondů.

Doc. PhDr. Ing. Antonie Doležalová Ph.D. se zabývá hospodářskými dějinami na Katedře institucionální ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současné době působí na Univerzitě v Cambridgi. Čerstvě vydala v Británii knihu s titulem A History of Czech Economic Thought, která rozebírá doposud ne příliš probádané dějiny českého ekonomického myšlení.