Svět se mění každým okamžikem, tudíž výrazy typu „den/událost/krize, která změnila svět“, jsou dosti zbytečné. Krizi, kterou světová ekonomika (pravděpodobně) již překonala, ale samozřejmě v tomto ohledu lze považovat za výjimečnou – jak z hlediska toho, čím si světová ekonomika díky ní prošla, tak z hlediska toho, co implikuje pro budoucnost. Namátkou – došlo rozbití Wall Street ve smyslu institucionálního uspořádání (bohužel zatím ne v oblasti odměn, přístupu k riziku, apod.), zvýšení regulace, či masivnímu přesunu privátního dluhu na stát. Možná nejzajímavější je ale posun v chování a uvažování centrálních bank, zejména Fed.
Nemám na mysli ani tak poměrně rychlé snížení klíčových sazeb k nule, či objem a způsob kvantitativního uvolňování, i když i zde jde o historické počiny. Již v blízké budoucnosti se ale může ukázat, že největší změnou je orientace centrálních bank na vývoj na trhu aktiv*. Jejich kroky měly přirozeně vliv na ceny investičních aktiv vždy (i když některé studie nachází např. jen velmi slabou vazbu mezi likviditou poskytovanou CB a cenami investičních aktiv). Nyní se ale otevřeně hovoří o tom, že centrální banky budou preventivně zasahovat proti formování bublin na trzích s aktivy.
Na první pohled je to naprosto logický krok – proč je nepropíchnout v samém počátku. A jediný, kdo na to má dostatečnou sílu je centrální banka (existují důkazy, že i velké fondy se na bublinách spíše snaží svézt, než aby šly proti nim – a to i když si jich jsou vědomi). Tato úvaha má ale velké slabiny – proč by centrální bankéři měli lepší vhled do toho, že se skutečně zformovala bublina, než tisíce analytiků a investorů? A i kdyby měla podobný vhled, bude mít na to ukončit večírek ve chvíli, když se to všechno začalo tak pěkně rozjíždět? Pan Bernanke sice prokázal obdivuhodnou schopnost uvést to, co léta teoreticky studoval, do praxe – přes odpor některých ekonomických „těžkých vah“. Něco jiného je ale neortodoxně bojovat za vyšší růst a riskovat inflaci za pár let, než bojovat za stabilitu a obětovat byť jen krátkodobý růst. Tedy bojovat za něco co pomáhá v delším období a obětovat poměrně hmatatelné modly současnosti.
Přesto se mi zdá, že směřujeme k tomu, abychom za pár desetiletí (možná jen let), považovali aktivní politiku centrálních bank na trzích aktiv za stejnou samozřejmost, jako je to na trzích se zbožím a službami. Zda to pomůže těžko říci – viz zmíněná otázka proč by centrální bankéři měli lepší vhled do toho, že se skutečně zformovala bublina, než tisíce analytiků a investorů? Dobře je tento problém vidět např. na tzv. Fed modelu, tedy modelu, který již nyní tato instituce používá. Fed model porovnává tzv. ziskový výnos akcií (obrácené P/E) a výnos 10 letých vládních dluhopisů. Tento pohled ukazuje relativní atraktivitu akcií vs. dluhopisů a teoreticky by tak měl poskytovat určité vodítko pro posouzení formací bublin**. Teoreticky má model smysl, jeho predikční schopnost je ale velmi slabá. Pokud tedy centrální banky nepřijdou s nějakým objevným způsobem jak detekovat bubliny (což nepřijdou, dovolím si tvrdit), mají před sebou tvrdý oříšek a my také.
*První vlaštovkou je Čína, která již nyní analyzuje růst akciového trhu a je podle prohlášení svých představitelů připravena učinit případná opatření proti vzniku bubliny – prý vytvoří i „interní mechanismus“ ke stabilizaci trhu.
** V praxi je možno tento model vyjádřit jako (i) E/P – výnos 10letého dluhopisu, nebo (ii) (E/P)/(výnos 10l d.). Oba zápisy zjednodušeně implikují následující - čím vyšší jsou ceny akcií při daných ziscích, tím menší je jejich ziskový výnos relativně k dluhopisům a stávají se méně atraktivní. Malý ziskový výnos akcií relativně k výnosu dluhopisů by tak měl indikovat budoucí pokles cen akcií (který by zvedl jejich výnos na atraktivnější úrovně relativně k dluhopisům). Naopak velký výnos akcií relativně k dluhopisům indikuje, že jsou podhodnocené a že jejich ceny porostou (budou redukovat jejich výnos).
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.